VN BRNO
Tento rok maturuji a rozhodovala jsem se kam dál směřovat moji životní cestu. Volba byla docela jasná. Jednou z VŠ kam chci, je UNOB. Univerzita obrany má své velké plusy i zápory. Je to ale parádní výzva, kterou chci aspoň zkusit překonat. První co mi stojí v cestě je Vojenská nemocnice. Prohlídku jsem podnikla dneska, ve čtvrtek 19. 1. 2017. V noci jsem se 3x probudila, že už musím vstávat. Od rána jsem se klepala nervozitou. Na 7.00 jsem dorazila do nemocnice k registraci.
Společně se mnou tam byli dva borci. Byli sympaťouši. Z kanceláře jsem vypadla až v 7.30 a v 8.00 jsem se měla hlásit s ostatními na psychologii. Mezitím jsem měla stihnout dát krev, odevzdat moč a vyšetření na zubním. K tomu se ještě najíst, protože to vše jsem měla absolvovat na lačno. Krev jsem rozdýchávala, u moči jsem jen odevzdala vzorek a zubní bylo tak na 30 sekund. I tak jsem na psychologické vyšetření doběhla tak právě včas. Naházela jsem do sebe pár mandlí v čokoládě a klepala se nervozitou. Pán na Rekrutačním středisku mi sdělil, ať si dávám bacha, že na tom dost lidi vypadne. Jak uklidňující! Opakovala jsem si, že přeci nejsem žádnej psychouš a že je trapný vypadnout na něčem takovém. Nahnali nás do malé počítačové místnosti, kde bylo teplo, ale totálně vydýcháno. Juch! Byly nám rozdány dotazníky. Otázky typu: Kolik je rodičům? Byl někdo léčen na psychiatrii? Trestali vás rodiče? Jak? Docela v pohodě. Poté jsme si udělali "postřehový" test. Na obrazovce jsme měli asi 12 sloupců s cca 50 řádky. Vždy odlišené písmeny a čísly. Do sluchátek nám byly pouštěny souřadnice, které jsme měli hledat. Např. AB 20. Člověk na to měl jen klikat. Bylo to docela rychlý a jak to bylo nahuštěný, snadno se dalo překliknout. Pár jsem jich vůbec nenaklikala. Bylo to docela stresující. Ale když jsem jedno nechytla, jedno jsem vypustila a pak se jelo dál. Ve finále OK. Poté nás paní nahnala do jiné místnosti. Rozdala papíry s čísly. Diktovala černá čísla, které jsme měli hledat, u nichž byla čísla červená a ty zapisovat. Horší než se zdálo. Po skončení jsme se vrátili k počítačům, kde na nás čekalo 300 otázek. Chtěli jste někdy spáchat sebevraždu? Díváte se rádi na oheň? Řídíte se spíš heslem X než Y? Souhlasím, nesouhlasím. Některým otázkám jsem ani nerozuměla, protože byly naprosto divně formulované. Tak jsem něco klikla a doufala, že si tím nepodepíšu rozsudek smrti. Poslední test byl na logické myšlení. Nic co by nebylo na přijímačkách. Na konci vyšetření se jen čekalo na pokec s psycholožkou. Ptala se proč chci do armády, co si myslím o smrti a doptávala se na nějaké otázky, u kterých se jí úplně nelíbily odpovědi. Ve finále konstatovala, že mi dává ,,schopna" a že papíry si mám vyzvednout u jiné paní. Spadl mi kámen ze srdce!
Trvalo to děsně dlouho, byla jsem tam asi tři hodiny. Což není zas tak moc, ale když celou dobu musíte přemýšlet nad odpovědmi, protože vás možná prohlásí za psychicky narušeného, tak je to záhul.
Teď už jsem stačilo oběhat zbytek. Překvapilo mě, že většina doktorů a sester se usmívali a byli fajn.
RTG - do půl těla do naha a fotka trupu = 2 minuty.
ORL - klasika, šeptání přes místnosti (vždy tak první dvě slova jsem neslyšela), doktor se koukl do uší, nosu a krku = 3 minuty.
Psychiatrie - Chtěla jste si někdy ublížit? Byl někdo hospitalizován na psychiatrii? Ne? Tak kam, že se to hlásíte? - Moc fajn doktorka.
Chirurgické vyšetření - do spodního prádla. Čekala jsem tak asi 10 minut a říkala si, jestli jen na mě nezapomněli. Nezapomněli, jen si povídali s nějakým známým. Stoupla jsem si před doktora, ten se na mě podíval, řekl ,,Plochý nohy? Ne. Kolena? Dobrý. Otočit. Záda dobrý." Toť vše. Přitom moje klenba stojí fakt za prd.
EKG - lehla jsem si, připojila na mě měřidla. Paní doktorka se divila co to dělám za sport, chvíli jsme si o tom povídaly. Pak to zas ze mě sundala. = 5 minut.
Neuro - paní mě oklepala a to bylo vše. = 2 minuty.
Kožní - nejdýl trvalo se vyslíct do spodního prádla. Ukázat ruce, otočit se, ukázat šlapky. Ťuk ťuk, razítka byla na zdravotní kartě.
Interna - změřila mi tlak a to je snad vše. Super doktorka! Prý nemám chodit na vojenskou medicínu, že je to prý šílený.
Oční - klasický čtení na dálku, barvocit + takový vyšetření, kdy vám svítí do očí a cosi tam kontrolují. Bolest hlavy pak stála fakt za to, haha.
Pam pam, mám vše a jdu odevzdat papíry s velkou nadějí, že mi sdělí jestli jsem teda schopna nebo ne. Prd! Šéf paní v kanclu už tam není a navíc asi ještě nemá výsledky z krve a moči, takže mi to někdy pošlou.
Dvě minuty před třetí odcházím z nemocnice sice nadšená, že mi vše odklepli, ale s mírnou nejistotou co mi najdou v krvi a moči. Zbývá jen čekat..
Edit: Výsledky mi přišly po týdnu. Vše je OK!
Pokud se chcete taky hlásit na UO, AČR nebo do AZ - není to nic hroznýho, hlavně v klidu. Držím palce! :-)
Společně se mnou tam byli dva borci. Byli sympaťouši. Z kanceláře jsem vypadla až v 7.30 a v 8.00 jsem se měla hlásit s ostatními na psychologii. Mezitím jsem měla stihnout dát krev, odevzdat moč a vyšetření na zubním. K tomu se ještě najíst, protože to vše jsem měla absolvovat na lačno. Krev jsem rozdýchávala, u moči jsem jen odevzdala vzorek a zubní bylo tak na 30 sekund. I tak jsem na psychologické vyšetření doběhla tak právě včas. Naházela jsem do sebe pár mandlí v čokoládě a klepala se nervozitou. Pán na Rekrutačním středisku mi sdělil, ať si dávám bacha, že na tom dost lidi vypadne. Jak uklidňující! Opakovala jsem si, že přeci nejsem žádnej psychouš a že je trapný vypadnout na něčem takovém. Nahnali nás do malé počítačové místnosti, kde bylo teplo, ale totálně vydýcháno. Juch! Byly nám rozdány dotazníky. Otázky typu: Kolik je rodičům? Byl někdo léčen na psychiatrii? Trestali vás rodiče? Jak? Docela v pohodě. Poté jsme si udělali "postřehový" test. Na obrazovce jsme měli asi 12 sloupců s cca 50 řádky. Vždy odlišené písmeny a čísly. Do sluchátek nám byly pouštěny souřadnice, které jsme měli hledat. Např. AB 20. Člověk na to měl jen klikat. Bylo to docela rychlý a jak to bylo nahuštěný, snadno se dalo překliknout. Pár jsem jich vůbec nenaklikala. Bylo to docela stresující. Ale když jsem jedno nechytla, jedno jsem vypustila a pak se jelo dál. Ve finále OK. Poté nás paní nahnala do jiné místnosti. Rozdala papíry s čísly. Diktovala černá čísla, které jsme měli hledat, u nichž byla čísla červená a ty zapisovat. Horší než se zdálo. Po skončení jsme se vrátili k počítačům, kde na nás čekalo 300 otázek. Chtěli jste někdy spáchat sebevraždu? Díváte se rádi na oheň? Řídíte se spíš heslem X než Y? Souhlasím, nesouhlasím. Některým otázkám jsem ani nerozuměla, protože byly naprosto divně formulované. Tak jsem něco klikla a doufala, že si tím nepodepíšu rozsudek smrti. Poslední test byl na logické myšlení. Nic co by nebylo na přijímačkách. Na konci vyšetření se jen čekalo na pokec s psycholožkou. Ptala se proč chci do armády, co si myslím o smrti a doptávala se na nějaké otázky, u kterých se jí úplně nelíbily odpovědi. Ve finále konstatovala, že mi dává ,,schopna" a že papíry si mám vyzvednout u jiné paní. Spadl mi kámen ze srdce!
Trvalo to děsně dlouho, byla jsem tam asi tři hodiny. Což není zas tak moc, ale když celou dobu musíte přemýšlet nad odpovědmi, protože vás možná prohlásí za psychicky narušeného, tak je to záhul.
Teď už jsem stačilo oběhat zbytek. Překvapilo mě, že většina doktorů a sester se usmívali a byli fajn.
RTG - do půl těla do naha a fotka trupu = 2 minuty.
ORL - klasika, šeptání přes místnosti (vždy tak první dvě slova jsem neslyšela), doktor se koukl do uší, nosu a krku = 3 minuty.
Psychiatrie - Chtěla jste si někdy ublížit? Byl někdo hospitalizován na psychiatrii? Ne? Tak kam, že se to hlásíte? - Moc fajn doktorka.
Chirurgické vyšetření - do spodního prádla. Čekala jsem tak asi 10 minut a říkala si, jestli jen na mě nezapomněli. Nezapomněli, jen si povídali s nějakým známým. Stoupla jsem si před doktora, ten se na mě podíval, řekl ,,Plochý nohy? Ne. Kolena? Dobrý. Otočit. Záda dobrý." Toť vše. Přitom moje klenba stojí fakt za prd.
EKG - lehla jsem si, připojila na mě měřidla. Paní doktorka se divila co to dělám za sport, chvíli jsme si o tom povídaly. Pak to zas ze mě sundala. = 5 minut.
Neuro - paní mě oklepala a to bylo vše. = 2 minuty.
Kožní - nejdýl trvalo se vyslíct do spodního prádla. Ukázat ruce, otočit se, ukázat šlapky. Ťuk ťuk, razítka byla na zdravotní kartě.
Interna - změřila mi tlak a to je snad vše. Super doktorka! Prý nemám chodit na vojenskou medicínu, že je to prý šílený.
Oční - klasický čtení na dálku, barvocit + takový vyšetření, kdy vám svítí do očí a cosi tam kontrolují. Bolest hlavy pak stála fakt za to, haha.
Pam pam, mám vše a jdu odevzdat papíry s velkou nadějí, že mi sdělí jestli jsem teda schopna nebo ne. Prd! Šéf paní v kanclu už tam není a navíc asi ještě nemá výsledky z krve a moči, takže mi to někdy pošlou.
Dvě minuty před třetí odcházím z nemocnice sice nadšená, že mi vše odklepli, ale s mírnou nejistotou co mi najdou v krvi a moči. Zbývá jen čekat..
Edit: Výsledky mi přišly po týdnu. Vše je OK!
Pokud se chcete taky hlásit na UO, AČR nebo do AZ - není to nic hroznýho, hlavně v klidu. Držím palce! :-)
Komentáře
Okomentovat