Prvních 26 dní na Erasmu. Je tohle normální? | España

Začátek mýho Erasmu byl docela krušnej. Pokusím se být stručná, ať tu nikdo nestráví mládí.

Škola.

Oba koordinátoři (český i španělský) mi výuku přednesli tím stylem, že nic není problém domluvit. Realita pak byla trochu jiná. 2 z 5 předmětů mám v galicijštině. To je jazyk používán tady v Galícii a je to směs španělštiny s portugalštinou. Když umíte španělsky, tak v mluvené formě tomu nerozumíte téměř 100% a v psané si nějaká slovíčka odvodíte. Ale ono studovat lesnický předměty je těžký ve španělštině, natož v takovým bordelu jako je galicijština. Navíc tu neexistují skripta. Noční můra každýho studenta. Učitelka mi sehnala poznámky ve španělštině od nějaké holky z minulýho ročníku, který jsou fakt dobrý, ale jenom do Botaniky. Zoologii mi spolužák překládá do španělštiny.

Štěstí je, že latina je všude stejná. Až na to, že učitelka neví, jak ji správně přečíst. Zlatá Mendelka.

Další předměty se tváří docela v pohodě. 

Na Edafologii máme takovou správnou Španělsku. Mluví dost rychle, ale aspoň hezkou španělštinou a je fakt sympatická. 

Životní prostředí učí mladá slečna/paní, která na téhle škole sama studovala a snaží se mi s dost věcma pomoc. Navíc se mi líbí její styl učení. Zapojuje studenty a hodně s náma diskutuje. Což je občas fakt děs. Sice můžu odpovídat v angličtině, ale zadání je ve španělštině. Navíc její otázky jsou docela záludný, že ani spolužáci neví odpověď. Největší sranda je, když máte v angličtině definovat rozdíl mezi dvěma pojmy, který vám slovník přeložil stejně.

Poslední předmět je v podstatě Myslivost a Rybolov, kdy ten učitel je mega sympatickej a snaží se mi všechno překládat do angličtiny. Což zapříčiňuje neuvěřitelnej zmatek v poznámkách, protože část je ve španělštině, část v angličtině a když nestíhám a chci si zapsat myšlenku, tak to píšu v češtině. Lovu zdar!

Lidi.

Překvapilo mě, že Španělé jsou docela otevření. Ve třídě mám kámoše Alana. Takovej klučík co furt běhá, je děsně hubenej a milej. To on mi překládá tu Zoologii. Občas o volné hodině zajdem na kafe. V jedné hodině se zeptal té učitelky, co učí v galicijštině, proč neučí španělsky, že ostatním studentům to vadit nebude a když tu má studentku ze zahraničí, tak té by to určitě pomohlo. Ta se jen otočila a řekla „NE“ a tím debata skončila. Od Alana to bylo fakt milý!

Další spolužačka je Bianca. Sedíme spolu hlavně na cvika z Botaniky a dost mi pomáhá. Byla na Erasmu ve Finsku a tak mluví dobře anglicky. Aspoň někdo, haha.

Pak jsou tu lidi z Erasmus, se kterýma se občas potkám ve škole nebo na party. Většina z nich je fajn.

Nejoblíbenější Erasmačky jsou ale Polky. Laura a Marlena. Bavím se hlavně s něma a jsou skvělý!

Ve „vedlejším“ městě jsou Erasmáci z ČR. Potkala jsem je na surfování a děsně se mi ulevilo. Moc to nejde popsat, ale je fajn vědět, že tu máte svoje lidi. Přijde mi, že Vojta, Dan a Tom jsou na podobný vlně a hlavně nejsou žádní zaprděnci. Uf!

Ubytování.

Teď přichází ta posraná část. Cenzurovat to nebudu, protože to bylo fakt celý posraný doslova a do písmene.

Když jsem dojela, neměla jsem klasicky žádnej plán. Na letišti mě vyzvedla kamarádka Ivča, která ve Španělsku studuje a žije. Přes inzerát mi domluvila prohlídku bytu. Byla ještě ten den večer. Byla jsem tak unavená a neměla žádný jiný ubytování, že jsem měla jenom dva požadavky. Ať je tam čisto a když by mi někdo dojel, ať tam může přespat. Všechno to vypadalo v pohodě a tak jsme si s tou holkou plácly. 160 euro se vším všudy na měsíc. Je to dost dobrý.

Postupem času se mi začalo odkrývat zákoutí soužití s Giovannou a Andreou, dvěma mladýma Španělkama. Obě pracujou a v práci zjevně tráví dost času. Takže to pak na bytě vypadalo tím stylem, že vypraný prádlo v pračce bylo přes noc a den a nedojezený jídlo stálo na stole další 3 dny. Nic hroznýho, ale mamka mě vycepovala zjevně dobře.

Největší problém byl ale pes. Náš pes Zek mi děsně chybí a tak to ze začátku bylo milý, mít psa na bytě, než jsem zjistila, že chodí čůrat a kadit na chodbu mezi pokoje. Tohle mi přišlo úplně mimo.

Vtipný bylo, že s Giovannou, co mi pokoj pronajala, jsem vše řešila přes Whatsapp. V podstatě jsme si nikdy nic neřekly na živo. Andy byla opak, byla děsně ukecaná a taková akční holka. Hrozně super.

Vtipný bylo, že mi G. jednou napsala, že chodí na noční a že když ráno vařím, že jí to ruší. Zpráva byla ve španělštině, protože anglicky nemluvila a byla dlouhá jak román. Nepochopila jsem, co mi chtěla sdělit. Když jsem se zeptala v jaký hodiny mám teda vařit, tak mi odpověděla, že si můžu vařit kdy chci, ale že musím zavřít dveře. To jsem se fakt smála. Proč prostě nenapsala „chodím na noční, ráno spím, když vaříš, zavři prosím dveře“. Achjo. Nevadí.

Jak si ten pes dělal z chodby záchod, tak jeden den mě to fakt už nasralo a řekla jsem si, že to přestanu přehlížet. Za zeptání přeci nic nedám. To jsem ještě netušila, že tou zprávou otevřu Pandořinu skříňku. Úplně normální jsem G. napsala, jestli můžeme udělat něco s tím, aby čokl si nedělal z chodby záchod. Dávala jsem si ještě pozor, aby to nevyznělo zle. Její odpověď zas byla ultra dlouhá a pointa byla v tom, že na terase být nemůže, protože je zima a že s tím teda nic dělat nebude a tedy bych si měla najít jiný ubytování. Začala jsem trochu stresovat. Abych to zkrátila. Našla jsem si ubytování a G. oznámila, že se teda na konci září budu stěhovat. Chyba. Začaly dohady o peníze, že jí další měsíc musím zaplatit, že ty peníze potřebuje. Tak jsme se zvesela dohadovaly. Vždycky, když jsem byla na bytě, bylo mi z toho blbě. Celý to prostředí bylo nasáklý negativitou. Nebyla žádná smlouva, žádný deposit. Věděla jsem, že chci pryč. Aby to ale nebylo tak jednoduchý, měla jsem v sobě jakýsi morální dilema. "Co když že fakt bude mít finanční problémy kvůli tomu, že bude muset zaplatit 160 euro navíc?" "No ale zas mi měla říct, že pes sere v bytě." "160 euro jí nemůže složit, když vydělává dvakrát tolik, než co mám stipendium." a podobných otázek jsem měla plnou hlavu.

Řešila jsem to i s Danem, kterej mi řekl: „Nebuď kráva! Jestli jí dáš nějaký peníze, tak už se s tebou nikdy nebudu bavit.“ Věděla jsem, že je to nadsázka, ale taky, že to do značné míry myslí vážně. Tuhle větu jsem si opakovala vždycky, když jsem zaváhala. „Alžběto nebuď kráva!" Pomáhalo to.

Potvrdila mi to i Ivča, která mi pak psala, že se o tom bavila s přítelem a ten mi vzkázal: „Jestli jí dáš nějaký peníze, tak už u nás nejsi vítaná." Haha.

Inu, poté co jsem poslala zálohu na náhradní pokoj, jsem se hodně rychle sbalila a odešla. Teď jedinej strach mám, že ji potkám ve městě. Což není tak nepravděpodobný, protože je docela malý. Uklidňuju se tím, že je o hlavu menší a kdyby něco, tak druhou chytne o chodník.

Protože se má končit pozitivně, mám tu něco na konec.

Můj nový byt je čistější, jsem víc v klidu a jeden z mých spolubydlících je fakt super. Jmenuje se Leo, je mu tak 40 let a dělá tu doktorát. Je z Peru, hodně mluví a už mi dokonce radil, jak upéct cheesecake. Trouba totiž vyhazuje pojistky. Pekla jsem ho nakonec v mikrovlnce. Když jsem šla zkontrolovat proces pečení, Leo, i když zrovna s někým telefonoval, za mnou vždycky došel a zeptal se jak to jde. Je to taková blbost, ale bylo to fakt hezký.

Tak já jen doufám, že ty největší hovna už byly a teď můj největší problém bude udělat herbář. Španělsku zdar!