World Scout Jamboree 2019 | USA

PŘED JAMBOREE

Světový skautský jamboree. Nikdy jsem o tom ani neuvažovala, protože taková akce je prostě drahá. Respektive není, ale abyste za 14 dní dali třeba dva platy rodičů, no málokterý dítě o tom uvažuje. Na takhle velký akce je normální se přihlašovat dva až rok dopředu. Já se přihlásila 3 měsíce před začátkem, protože zbyla nějaká volná místa. Nic moc jsem o akci nevěděla a ani o lidech, co na ni jedou. Pojala jsem trochu pasivní postoj a moje informovanost se moc nezměnila ani do začátku akce.

Moje původní pracovní zařazení bylo v security. Kde jsem nechtěla být ani za boha. Ukecala jsem kamarádku Twiggi a přidala se k týmu programu.

NA JAMBOREE

Přijela jsem a čekala mě fronta na 3 hodiny. Vážně jsem přemýšlela jestli je to vtip. Téměř celej den jsem řídila, byla unavená a teď čekala v podělaný frontě. Poté, co mi dali kartičku se jménem, který bylo navíc špatně, šátek pro servisáky a pár dalších věcí, nás odvezli na tábořiště. Bylo velký. Byla mlha. Bylo teplo. Našla jsem stan. Což mě velmi potěšilo, až na fakt, že ve stanu spí jiná spolubydlící, než tam má spát. Místo 3 dalších holek z Česka tam spala Islanďanka. Omylem jsem ji probudila. Byla tak rozespalá, že mi nebyla schopná říct rozumnou větu. Taky mi chyběla jakákoliv postel. Odchytla jsem jinou slečnu venku a ta mi řekla, že postele jsou různě po tábořišti a že si ji musím najít a postavit. Postel jsem našla a zjistila, že je fakt těžká a cinká. To bude moje spolubydlící nadšená. Postavila jsem si asi za 15 minut a Islanďanku znovu neprobudila. Padla jsem do postele a na pár hodin usla.
Ráno jsme měli sraz s naší českou šéfovou. Taky jsem se poprvý potkala s programovým týmem. Pár prvních dní bylo fakt na prd. Jinak se to říct nedá. Půlku dne jsme proseděli a čekali, kdy nám Amíci dodají materiál, který potřebujeme. Takhle jsem si to nepředstavovala. Nezaplatila jsem 19 tisíc, abych seděla na zadku, kdesi v zaprděný Americe a tvářila se, že je to děsný vzrůšo.
Nejkritičtější dny přešly a my začali dělat něco smysluplnýho.

PRÁCE
Byla jsem v servis týmu a podílela se na českém programu. Měli jsme 5 aktivit, které byly spjaty s historií českého skautingu. Zavírali jsme děti do vězení a museli si posílat zprávu v morseovce, plazit se pod "ostnatým drátem" nebo překládali zprávu do češtiny a "vysílali" ji rádiem. Děcka ty aktivity vymysleli fakt skvěle. Oproti jiným programům jsme je měly fakt vymakaný. Účastníci i dospělí je  chválili. Jedna skupinka z Chile/Peru/(zemi si přesně nepamatuju) za mnou došla, že ten program použije ve své zemi. Vedoucí skupiny, paní, které mohlo být tak 55 let, ke mně přišla blíž a řekla "Já jsem tohle zažila. Něco dost podobného u nás taky bylo. Teď je to lepší, ale moc dobře si na to vzpomínám." Potřásla mi rukou a poděkovala. Tohle mi bylo největší odměnou. Lidi, kterým náš program něco dal.
Občas bylo vedro. Občas mokro. Občas nuda. Občas únava. Znova bych to nedělala, ale ti nadšení lidi okolo byli super. Dost jsem si to ve finále užila.
V týmu jsem byla jediná, kdo uměl aspoň něco španělsky. Takže jsem čas od času ze sebe musela páčit náhodný španělský slovíčka. Většinou mi rozuměli a jen občas se mi smáli. Každopádně vždycky byli rádi. Tohle miluju na španělštině. Nikdo nebere jako samozřejmost, že umíte španělsky, takže můžete jen mile překvapit a jsou vždycky jen rádi, že se snažíte ze sebe něco vydat. Španělsky mluvící národy jsou těžká srdcovka.
S prací se pojí i každodenní cestování. Areál byl docela velkej a napříč subcampy jezdily autobusy. Dost často ale byly fronty a bylo výhodnější jít pěšky. Jenže komu se chce každý ráno pochodovat 40 minut. Když se pak ale denní rutina na tábořišti ustálila, vypozorovali jsme například, že nemá cenu jezdit od naší práce, protože všichni končí se stejnou dobu a všichni chtějí do servisákýho subcampu a že je mnohem výhodnější si popojít do vedlejšího subcampu a odtud jet autobusem, do kterýho jsme se skoro vždy vešli na první dobrou. I přes stopování a jízdu autobusama, bylo normální za den nachodit 15-20 km.

UBYTOVÁNÍ
Bydleli jsme 3 ve stanu pro 4. Jednoho dne se tam objevila i 4. holka, ale ta pak zas zmizela. Nebudu lhát, nevadilo nám to. Takhle jsme měli svoje pohodlí a nemuseli jsme mít palandy. Spolustanující byly skvělý! Islanďnka byla vtipná a její přízvuk sladkej. Druhá byla z Argentiny. Fakt jsme si sedly. Když už jsme se ve stanu potkaly, vždycky jsem se zakecaly.
Původně jsem měla spát s Češkama, ale jsem moc ráda, že jsem skončila, kde jsem skončila. Nemohlo být totiž líp.

JÍDLO
Jídelna byla obří a snídaně a večeře byly teplý. Obědy pak ve formě balíčku.
Snídaně většinou byla vajíčka z prášku, brambory, rýže a nějaký ovoce. Oběd bylo tradičně sušený maso, přesnídávka, oříšky, něco jako MRE, čipsy. Na večeři byl obří výběr. Od párků v rohlíku, přes řízky s hranolkama po rizoto.
Snídaně se přejedly po 4 dnech, obědy po 3 a večeře nikdy. Ze začátku jsme byli nadšení ze sušenýho masa. Ostatně v obchodě stálo kolem 100 Kč a my ho měli zadarmiko! Jenže pak vám to už lezlo ušima. Ještě 14 dní po Jamboree jsem to nemohla ani vidět. Nejspíš by se mi navalilo i teď, měsíc po jamboree.

VOLNÝ ČAS
Byl dost relativní. V práci bylo občas tolik lidí, že museli účastníci čekat a občas jsme se kopali do zadku a mohli si vyřizovat maily a hrát klíďo hry na mobilu. Day off jsme pak měli 2x za celé jamboree. To si mohl jít člověk po atrakcích, které byly pro účastníky nebo klidně odjet mimo tábořiště.
Byli jsme s mým spolupracovníkem Matějem na potápění. Inu, bylo to docela komické. Potápěli jsme se v bazénu o metrové hloubce. Safety first. Aspoň jsme si vyzkoušeli jak se plave s bombou.
Stihla jsem Big Zip Line, díky Amíkovi Tylorovi, kterýho jsem potkala. Američani mají jednu vlastnost. Jsou ukecaní, hodně moc moc. Šla jsem z večeře směr stany a začal si se mnou jen tak povídat. Divný, ale ne v USA. V názorech jsme si docela sedli. Byl o rok mladší a byl fakt nadšenej, že je tam i někdo věkově jako on. Protože servis tým z USA měl věkovej průměr tak 50 let. No a další den mi napsal, že má možnost pár lidí vzít na Big Zip Line a jestli chci taky. Bylo to hustý! Dobrej zážitek. Akorát účastíci na to čekali klidně i 6 hodin. Zas tak dobrej zážitek to nebyl, abych čekala 6 hodin.
Získala jsem ocenění "Super Servisák", který nebylo těžký získat. Jednou z podmínek bylo, že si musíme vzít nějakou službu nad rámec své práce. Vzala jsem si výpomoc v Chat n Chew. Takový bistro a místo, kde si můžete pokecat. Tak jsem asi 40 minut uklízela s takovou šílenou partičkou. Pak mi jeden kluk z Finska dal zmrzku, že to mám jako odměnu. Při jezení jsem se tam zakecala s Čechem Hoznou. Zbytek směny jsem si propovídala. #hardwork
Další den jsme s Honzou šli na střelnici a potkali další Čechy, tak jsme udělali takový střelecký český komando. Zkusili jsme si střelbu na holuby. Taky jsme šli na paintball, kde jsme trhali věkovej průměr. Probíhalo to tak, že vás nahnali k čáře, stříleli jste na cíle, pak jste se posunuli k pohyblivým cílům a stříleli na ně. Bylo to úplně na nic, protože jsme stejně nevěděli jestli jsme se trefili nebo ne.
Odpoledne jsme vyrazili do města. Vzali jsme si Uber a zapadli do druhý restaurace, co jsme viděli. Dali si dobrý jídlo a pivo. Na tábořišti pro servisáky, tedy osoby 18 let a starší, bylo jen nealko pivo a navíc 0,3l za $5, takže peklo. Městečko jsme si trochu prošli, koupili si další pivo a po pár hodinách zamířili zpět. Bylo super na nějaký čas vypnout od té hordy lidí.
Prošla jsem si EXPO. Areál stanů, kde se jednotlivé státy prezentovaly. Někde jste mohli dostat kafe, jinde si vyrobit náramek.

CEREMONIÁLY
Zahajovací ceremoniál byl takový 50/50. První polovina byla nuda. Druhá půlka byla zajímavá. Vystoupil Bear Grylls, hrála fakt dobrá kapela a bylo i pogo.
Prostřední ceremoniál jsem nestihla, ale zpívali prý lidi z Broadwaye Disneyho písničky. Prej hezký, ale zas nijak spešl.
Ukončovací ceremoniál byl dost hustej. Neekologickej, neekonomickej, ale hustej. Viděli jsme fakt parádní taneční skupinu, zazpívali Pentatonix a byl obří ohňostroj. S holkama jsme tancovaly. Byl to fakt zážitek. Po skončení jsme po cestě řešili jestli to fakt stálo za to. Za začátku totiž vystoupili důležití lidi organizace a vykládali jak budoucnost je v našich rukách a pak následovalo tohle. Samotnej ohňostroj stál přes milion dolarů. Au. Navíc nadělal děsně bordelu a hluku. Chudáci medvědi. Těch bylo kolem tábořiště a občas i na tábořišti docela dost, asi teda do téhle doby.

VEČERY
Zázemí pro servisáky bylo fajn. Měli jsme promítací stan aka kino, posilku, stage, párty stan, saunu, ono bistro a dost stanů, kde se lidi mohli scházet. Bylo fakt na výběr. Partošky byly super, od brazilské po libanonskou. Takže jsme buď pařili, hráli hry, povídali si nebo vyměňovali věci. To tam frčelo. Vyměňování věcí. Každej tam byl velkej businessman. Nejjednodušší bylo si sednout ke stolu, tam věci rozložit a čekat na nabídky. Měli jsme v týmu měničskýho experta Šímu, kterej vyměnil snad cokoliv. Vyměnit jste mohli třeba českej děsnej batoh za kolumbijskou bundu. Takhle za mnou došel jeden Mexičan, že chce náš batoh, protože byl na našem programu a naznal, že naše historie je fakt hustá a že prostě musí mít nějakou českou věc. Jenže moment před tím, jsem se už dohodla s jiným týpkem, že mi vymění kolumbijskou bundu. Tak se Mexičan domluvil s Kolumbijcem, ti si bundy vyměnili a Mexičan to pak vyměnil se mnou. Všichni byli spokojeni. Škoda, že to takhle nefunguje i v normálním světě.

SHRNUTÍ
Stálo to za to. Na další WSJ asi úplně nepotřebuju. Jako snad každá akce, bylo to o lidech. Kdybych tam nebyla s lidma, se kterýma jsem tam byla, tak bych si to reálně tolik neužila. Bylo to zajímavý, jsem ráda, že jsem tam byla.
Jamboree mám tedy odškrtnuto v mým pomyslným To Do listu. Vím, že to nebyly vyhozený peníze a když budu mít jednou vnoučata, tak budu mít o čem vyprávě. Haha.

 

- fotky někdy příště -