Kde to do háje zase jsem!?
Tuhle otázku si poslední dobou kladu abnormálně často.
Naposledy při překročení thajsko-kambodžské hranice.
Dneska ráno jsem vyrazila z pohraničního městečka. K samotným hranicím jsem se svezla s rozvozcem ledu, kterýho jsem si stopla.
Vysadil mě a už naběhli tzv. ukecávači. Tyhle osoby se vám snaží něco vnutit. Tentokrát to byl Check Point. Že jestli chci vízum do Kambodži, musím vyplnit jakejsi papír. Chtěl pas a fotku. Pak že mám jít zaplatit. Fór byl, že chtěl přes tisíc bahtů. Tolik jsem s sebou ani neměla. A bylo mi to celý divný. Říkám, že tolik nemám.. Pán mi ochotně ukázal cestu k bankomatu. Vogo cože?! Jsem zmatená. Pár lidí tu čeká.. Mám jít s davem? V tom si vzpomenu na jeden článek, jak chlápek přecházel hranice a o podvodných stáncích s vízy a se zdravotními kontrolami, které vám jsou úplně k prdu. Navíc včera jsem se od pána ve vlaku dozvěděla, že všichni vládní zaměstnanci musí nosit uniformu. Tihle byli civilně oblečení. Řekla jsem si, že když ty prachy nemám, že na ně holt kašlu a zkusím si dojít pro vízum bez toho jejich veledůležitýho papíru. Pán mi moc ochotně ten pas s fotkou nevracel. Načež jiný ukecávač hned začal, že kam jdu, že to bude trvat jen 15 minut. V takovou chvíli je fajn nasadit úsměv, říct NO a jako ledoborec si prorazit cestu.
Šipky mě přivedly do velké budovy, kde v buňkách seděli policisté. Hm, že bych byla správně? V pasu mám vložený lístek o odchodu ze země. Dojdu k přepážce. Čekám co bude. Paní udělala bum bum a měla jsem razítko o odchodu z Thajska v pase. Čus.
Teď stačí získat vízum do Kambodži. Držím se ukazatelů, které mě dovedou do další zděné budovy. Mezitím se mě každej druhej ptá odkud jsem a kam mířím. Už s kamenným výrazem pouze konstatuji, že do Kambodži.
Potkávám další policisty. Tentokrát už jsem v Poi Petu, v Kambodži. Vyplňuju u okýnka lístek a přikládám fotku. Pán po mě chce platbu za vízum v bahtech. Wut? Na to nejsem připravená. Mám jen dolary. V nich jde naštěstí taky platit. Chlap si řekne 100 bahtů navíc. Fajn.. ať žijou úplatky.. těch 66 Kč nebo kolik to je, mě už nezabije. Po chvíli mi vrací pas s vízem. Bezva, můžu vyrazit na bus.
Po cestě míjím další zděnou budovu. V níž sedí další policisti. Suverénně ji míjím. V tom na mě volá nějakej chlápek, že ještě musím sem pro razítko. Razítko? No jo, razítko. Jako kdyby mi to všechno nemohli dát v jedné budově..
S klidem si dojdu k přepážce. Pán policista mi ukazuje, že nemám nějakej papír. Tyjo, cože? Opodál jsou u stolu dva Rusové a něco vyplňují. Ptám se jich kde vzali ten papír a oni, že od jinýho policajta. Konečně ten kus papíru taky mám!
S vyplněným mega důležitým papírkem přicházím vítězoslavně k okýnku. Podávám mu vše potřebné. Mezitím, co mi scanuje otisky prstů, směje se mýmu pasu. Ukazuje ho i ostatním příslušníkům za přepážkou. Nekomentuju. Pak se hrozně diví, že cestuju sama.
Mám vízum, mám razítko, mám všechno. Teď už můžu konečně na ten bus. Kousek od přechodu hranic je zastávka, kde jezdí autobusy na hlavní autobusovou stanici. Prej jede v 11 hodin. OK, těch 20 minut si počkám.
Kupuju si pivo. Je zapotřebí. Mám dojem, že mě tady z toho všeho už švihne.
Je 11.08. Vím, že tady ty národy si na dochvilnosti moc nepotrpí, ale tohle mě už neba. Kašlu na to. Jdu pěšky.
Vidím plakát s autobusem do Battambangu. Tam chci! Ptám se lidí, jestli ví, kde je zastávka. Prej mě vyzvedne tady, za 10 dolarů. To víš že jo, na netu psali, že bus stojí 5 dolarů. Sbohem.
Pán mě dojíždí na motorce, prý mi dá slevu. Za 8 dolarů. Je mi děsný vedro a nechci v tomhle hnusným městě být už ani minutu. Dávám mu 8 dolarů a on mi jakejsi lístek. Vypadá to vyloženě důvěryhodně. Autobus vidím stát od nás tak 20 metrů. To je on? ptám se. Jojo, ale mám čekat tady, že mě vyzvedne. Bus projíždí okolo a nezastavuje ani na mávání a volání pána. Tak ale! Co teď? Prej mě synek na zastávku zaveze na motorce. Klukovi bylo tak maximálně 14. No potěš koště.
Lezu do minibusíku a odevzdávám onen pochybný lístek. Řidič mě usazuje. Po nějaké době mi donáší stvrzenku o zaplacení. Cesta z Poi Petu do Battambangu s touhle společností stojí $4.5. Ať žije turismus! Prohloupila jsem, ale ta projížďka na motorce za to stála, opakuju si.
Jednou člověk vydělá, jindy prodělá a snad se z toho poučí. Moji frustraci zachraňují myšlenky, že děsně mrznu. Asiati a jejich zalíbení v klimatizaci.
Po cca 3 hodinách vystupuju v Battambangu. Teď jen najít cestu do místního univerzitního kampusu, kde má moje sestra pronajatý pokoj. Cesta taky stála za to, ale o tom až příště. :-)
Naposledy při překročení thajsko-kambodžské hranice.
Dneska ráno jsem vyrazila z pohraničního městečka. K samotným hranicím jsem se svezla s rozvozcem ledu, kterýho jsem si stopla.
Vysadil mě a už naběhli tzv. ukecávači. Tyhle osoby se vám snaží něco vnutit. Tentokrát to byl Check Point. Že jestli chci vízum do Kambodži, musím vyplnit jakejsi papír. Chtěl pas a fotku. Pak že mám jít zaplatit. Fór byl, že chtěl přes tisíc bahtů. Tolik jsem s sebou ani neměla. A bylo mi to celý divný. Říkám, že tolik nemám.. Pán mi ochotně ukázal cestu k bankomatu. Vogo cože?! Jsem zmatená. Pár lidí tu čeká.. Mám jít s davem? V tom si vzpomenu na jeden článek, jak chlápek přecházel hranice a o podvodných stáncích s vízy a se zdravotními kontrolami, které vám jsou úplně k prdu. Navíc včera jsem se od pána ve vlaku dozvěděla, že všichni vládní zaměstnanci musí nosit uniformu. Tihle byli civilně oblečení. Řekla jsem si, že když ty prachy nemám, že na ně holt kašlu a zkusím si dojít pro vízum bez toho jejich veledůležitýho papíru. Pán mi moc ochotně ten pas s fotkou nevracel. Načež jiný ukecávač hned začal, že kam jdu, že to bude trvat jen 15 minut. V takovou chvíli je fajn nasadit úsměv, říct NO a jako ledoborec si prorazit cestu.
Šipky mě přivedly do velké budovy, kde v buňkách seděli policisté. Hm, že bych byla správně? V pasu mám vložený lístek o odchodu ze země. Dojdu k přepážce. Čekám co bude. Paní udělala bum bum a měla jsem razítko o odchodu z Thajska v pase. Čus.
Teď stačí získat vízum do Kambodži. Držím se ukazatelů, které mě dovedou do další zděné budovy. Mezitím se mě každej druhej ptá odkud jsem a kam mířím. Už s kamenným výrazem pouze konstatuji, že do Kambodži.
Potkávám další policisty. Tentokrát už jsem v Poi Petu, v Kambodži. Vyplňuju u okýnka lístek a přikládám fotku. Pán po mě chce platbu za vízum v bahtech. Wut? Na to nejsem připravená. Mám jen dolary. V nich jde naštěstí taky platit. Chlap si řekne 100 bahtů navíc. Fajn.. ať žijou úplatky.. těch 66 Kč nebo kolik to je, mě už nezabije. Po chvíli mi vrací pas s vízem. Bezva, můžu vyrazit na bus.
Po cestě míjím další zděnou budovu. V níž sedí další policisti. Suverénně ji míjím. V tom na mě volá nějakej chlápek, že ještě musím sem pro razítko. Razítko? No jo, razítko. Jako kdyby mi to všechno nemohli dát v jedné budově..
S klidem si dojdu k přepážce. Pán policista mi ukazuje, že nemám nějakej papír. Tyjo, cože? Opodál jsou u stolu dva Rusové a něco vyplňují. Ptám se jich kde vzali ten papír a oni, že od jinýho policajta. Konečně ten kus papíru taky mám!
S vyplněným mega důležitým papírkem přicházím vítězoslavně k okýnku. Podávám mu vše potřebné. Mezitím, co mi scanuje otisky prstů, směje se mýmu pasu. Ukazuje ho i ostatním příslušníkům za přepážkou. Nekomentuju. Pak se hrozně diví, že cestuju sama.
Mám vízum, mám razítko, mám všechno. Teď už můžu konečně na ten bus. Kousek od přechodu hranic je zastávka, kde jezdí autobusy na hlavní autobusovou stanici. Prej jede v 11 hodin. OK, těch 20 minut si počkám.
Kupuju si pivo. Je zapotřebí. Mám dojem, že mě tady z toho všeho už švihne.
Je 11.08. Vím, že tady ty národy si na dochvilnosti moc nepotrpí, ale tohle mě už neba. Kašlu na to. Jdu pěšky.
Vidím plakát s autobusem do Battambangu. Tam chci! Ptám se lidí, jestli ví, kde je zastávka. Prej mě vyzvedne tady, za 10 dolarů. To víš že jo, na netu psali, že bus stojí 5 dolarů. Sbohem.
Pán mě dojíždí na motorce, prý mi dá slevu. Za 8 dolarů. Je mi děsný vedro a nechci v tomhle hnusným městě být už ani minutu. Dávám mu 8 dolarů a on mi jakejsi lístek. Vypadá to vyloženě důvěryhodně. Autobus vidím stát od nás tak 20 metrů. To je on? ptám se. Jojo, ale mám čekat tady, že mě vyzvedne. Bus projíždí okolo a nezastavuje ani na mávání a volání pána. Tak ale! Co teď? Prej mě synek na zastávku zaveze na motorce. Klukovi bylo tak maximálně 14. No potěš koště.
Lezu do minibusíku a odevzdávám onen pochybný lístek. Řidič mě usazuje. Po nějaké době mi donáší stvrzenku o zaplacení. Cesta z Poi Petu do Battambangu s touhle společností stojí $4.5. Ať žije turismus! Prohloupila jsem, ale ta projížďka na motorce za to stála, opakuju si.
Jednou člověk vydělá, jindy prodělá a snad se z toho poučí. Moji frustraci zachraňují myšlenky, že děsně mrznu. Asiati a jejich zalíbení v klimatizaci.
Po cca 3 hodinách vystupuju v Battambangu. Teď jen najít cestu do místního univerzitního kampusu, kde má moje sestra pronajatý pokoj. Cesta taky stála za to, ale o tom až příště. :-)
Komentáře
Okomentovat