Krása i prokletí hostelů a proč jezdit do Číny, když můžete do Chinatownu
Pokud cestujete sami a chcete se seznámit, ubytujte se v hostelu. Zaručeně se seznámíte s hromadou lidí z různých zemí s různými příběhy.. A občas jsou fakt divní a raději byste se neseznámili.
Jeden večer jsem šla do "kuchyně" otevřít kokos. Vidím jak u stolu sedí Ir, Kanaďan, Američan, Němec a Thajec. Pozdravím a pokračuju dál, protože vidím, že vášnivě debatují u lahví piva. Hledám nůž na udělání aspoň malé dírky do kokosáku. Nic ostřejšího než vidlička na tom kuchyňským parapetu není, tak mi ho chlapci otevřeli naběračkou. Líbí se mi jejich vynalézavost. Ke kokosové vodě mi nabídli thajskou whisky, prej je super. S velkým strachem si dávám panáka. Docela slabota. Ale Thajec je z toho pěkně opilej a má furt potřebu mi třást rukou. Proto usedám na druhou stranu stolu. S Němcem si vyměňujeme pohledy, že tohle bylo ujetý. Po chvíli konverzace se jdu uklidit na pokoj. Zabrána do probírání fotek mi někdo buší na dveře. Kdo to? Opilej Němčour. Došel si pokecat jak bylo divný, že mi ten Thajec furt třásl rukou. Debata pokračuje a hrozně se mi směje, že mám s sebou tolik léků. Říkám, že je to na průjem, blití a tak a že je to v Asii zapotřebí. Smát se nepřestává a konstatuje, že jeho stomach helper je whisky, že nic jinýho nemá. Na to mu ukazuju slivovici, že tohle je taky jeden z mých pomocníků. V tom se zvedá a huláká něco jako drinking fight a za chvíli se vrací s flaškou whisky. Nalévá mi a já mu zas slivovice. Je nadšený. Poté co jsem se zmínila o tom, že jsem byla na celý tři měsíce na vojenské vysoké, začal prstem dloubat do mých žeber. Zjistila jsem, že si musím rozšířit slovní zásobu co se týče toho, jak někoho poslat do háje. Jeho argument byl, že to mám jako voják vydržet. Vysvětlování čehokoliv bylo zbytečný.
Ráno mi někdo opět buší na dveře. Á! Kdo to je? Zas ten Němec.. Marcel. Prej si mám pohnout, vyčistit zuby, že všichni čekají a jdeme do centra Bangkoku. V rozespalosti ho vyhazuju z pokoje, že se chci aspoň převlíct. Ptá se proč nemůže zůstat. Na to jsem ještě moc spala, abych mu mile vysvětlila, že je idiot a ať už jde. Bral to sportovně.
Pobrat věci mi netrvá dlouho, ale mezitím se ztratil jeden člen naší výpravy. Byl na tržišti.. kde jinde, že jo.
Nakonec do města vyrážíme ve složení Němec Marcel a Irové Andrew a Liam. Všichni byli nějakou dobu v Austrálii, tak všechno přepočítávají na AUD.
Marcel je občas děsnej pošuk, ale má dobrou orientaci. Za celý den jsme se neztratili.
Andrew je Ing., má okolo 6 let praxe a práce ho nebavila, tak je tady.
Liam se nám věčně ztrácel. A neumí vyjednávat. Jinak je to děsnej pohodář, tak asi proto.
V centru je všechno dražší. Proto je lepší se najíst ještě na okraji města. To jsme ale neudělali. Tak jsme hledali něco cenově přijatelnýho. Zapadli jsme do poměrně špinavé uličky, kde to smrdělo rybinou.
Kluci se ptali co si to dávám. Rýži s něčím a něčím. Paní mi pak řekla, že to vlevo je kuře s bambusem a to napravo něco, co je hodně pálivý. Bylo to dobrý. Jen to zelenohnědý bylo fakt hodně pálivý. Třeba to všechno špatný vypálí a vyhnu se žaludečním potížím.
Ačkoliv jsme byli v centru, jídlo stálo jen 30 bahtů.
Nadšení z oběda!
Když kluci dojedli a já furt ne, Marcel se mě ptal, jak to, že to ještě nemám snědený. Mm, nevím. Protože je to tak děsně pálivý? A čínský hůlky na rychlosti nepřidají. Možná proto..
Po obědě jsme zjistili, že nikdo z nás neví co chceme v centru dělat. Rozhodli jsme se vzít si Tuk tuk a jet do Chinatown. Marcel tvrdil, že je Tuk tuk levnější. Není. Věřte mi. Věděla jsem to i předtím, než jsme nasedli. Jenže první u řidiče byl Liam, tak jsem to neřešila. Problém byl, že Liam se vůbec nezeptal na cenu, jen jestli nás tam vezme. To jsme zjistili až když jsme pádili po silnici. Pěkně se nám to prodražilo, tedy relativně. Chápejte, jsme furt v Thajsku. Cca 4 km za 400 bahtů. Na osobu to vyšlo 100 bahtů, což je 60 Kč. Není to moc, ale když vezmete v potaz, že taxík za 10 km stál 120 bahtů.. No nic! Není to něco čím by si měl člověk nechat pokazit den.
Noha na noze, zadek vedle zadku. Prostě jsme moc velcí na Asii. Ale výhodu to má. Když ztratíš skupinu, snadno ji zas najdeš. Není divu. Jsme o hlavu vyšší než většina místního obyvatelstva.
Symboly se změnily, ale vy furt rozumíte kulovýmu.
Možná kdyby byli aspoň pořádně chlazení, ochutnala bych je, ale mám dojem, že takhle na to nemám s sebou dostatek černýho uhlí.
Můžete dokonce platit jüany. Blahopřeju.
Speciálně pro labužníky.
Myslela jsem si, že jdeme po ulici, ale asi ne. Teda, ne že by to motorkáři nějak rozlišovali.
Protože Hello Kitty a podobný blbosti nesmí chybět. Viděla jsem paní, která si ke kostýmku vzala kabelku s touhle kočičkou.. Možná jen nerozumím módě.
Asi nejlepší věc co jsem na tržnici viděla! Kdybych jela z Thajska rovnou domů, koupím jich minimálně tucet.
Abychom nebyli jen na tržnicích, navštívili jsme i tohle místo. Paní mě pobízela, ať jdu dovnitř. Ptala jsem se jestli je v pohodě, že mám jenom šortky a tílko. Říkala, že to neva. Tak aspoň odněkud mě nevyhodí, že jsem pro ně polonahá.
V Bangkoku jsou všude policisti a všichni jsou oblečeni do totálně upnutých košil. V tom vedru mají ještě kanady a dlouhý kalhoty. Musí to být labůžo.
Tady jsem už pro ně polonahá byla. Musela bych si zaplatit půjčení šátku. Vlastně dvou - na ramena a na kolena.
Zamávala jsem klukům, že na ně počkám venku. Mezitím jsem se šla podívat do o dost menšího chrámu. Kde byl vstup free a nikdo nic neřekl o tom, že bych byla moc odhalená. Andrew pak naznal, že oba chrámy byly vesměs stejný.
A víte co? Hned vedle chrámu bylo hřiště plné hrajících si skautíků. Nedalo mi to a šla jsem se seznámit. Hm, tak zas nic. Pan vedoucí neumí anglicky. Pak na někoho mával, že ten anglicky umí. Stejně jsme si moc nepokecali. Měl moc dětí na hlídání a tak nemohl konverzovat.
Netrvalo dlouho a kolem mě se seběhly děti. Jeden miloučkej klučík na mě moc hezkou angličtinou začal, jakou mám přezdívku a odkud jsem. Když jsem na něj vytasila Českou republiku, jen přikyvoval a tvářil se, že ví kde to je. Když jsem se zeptala jestli to fakt ví, jen vybuchl smíchy a přikyvoval dál. Jeho přezdívka je Pho. Význam mi už nestihl vysvětlit. Shromažďovaly se totiž na fotku.
Skvělý bylo, že skautskou uniformu nosí furt. Potkáte je i ve městě a zaručeně je poznáte.
Opodál. I když to tady není nijak vyšperkovaný, svoje kouzlo to má.
Výhled z nadzemky. Ten můžete vyměnit za sledování reklam. Jsou fakt boží! A to reklamy nesnáším. Jsou tak blbý, až jsou vtipný. Akorát vtipný asi připadají jenom nám. Nikdo jinej se totiž v celým metru nesmál.
Jeden večer jsem šla do "kuchyně" otevřít kokos. Vidím jak u stolu sedí Ir, Kanaďan, Američan, Němec a Thajec. Pozdravím a pokračuju dál, protože vidím, že vášnivě debatují u lahví piva. Hledám nůž na udělání aspoň malé dírky do kokosáku. Nic ostřejšího než vidlička na tom kuchyňským parapetu není, tak mi ho chlapci otevřeli naběračkou. Líbí se mi jejich vynalézavost. Ke kokosové vodě mi nabídli thajskou whisky, prej je super. S velkým strachem si dávám panáka. Docela slabota. Ale Thajec je z toho pěkně opilej a má furt potřebu mi třást rukou. Proto usedám na druhou stranu stolu. S Němcem si vyměňujeme pohledy, že tohle bylo ujetý. Po chvíli konverzace se jdu uklidit na pokoj. Zabrána do probírání fotek mi někdo buší na dveře. Kdo to? Opilej Němčour. Došel si pokecat jak bylo divný, že mi ten Thajec furt třásl rukou. Debata pokračuje a hrozně se mi směje, že mám s sebou tolik léků. Říkám, že je to na průjem, blití a tak a že je to v Asii zapotřebí. Smát se nepřestává a konstatuje, že jeho stomach helper je whisky, že nic jinýho nemá. Na to mu ukazuju slivovici, že tohle je taky jeden z mých pomocníků. V tom se zvedá a huláká něco jako drinking fight a za chvíli se vrací s flaškou whisky. Nalévá mi a já mu zas slivovice. Je nadšený. Poté co jsem se zmínila o tom, že jsem byla na celý tři měsíce na vojenské vysoké, začal prstem dloubat do mých žeber. Zjistila jsem, že si musím rozšířit slovní zásobu co se týče toho, jak někoho poslat do háje. Jeho argument byl, že to mám jako voják vydržet. Vysvětlování čehokoliv bylo zbytečný.
Ráno mi někdo opět buší na dveře. Á! Kdo to je? Zas ten Němec.. Marcel. Prej si mám pohnout, vyčistit zuby, že všichni čekají a jdeme do centra Bangkoku. V rozespalosti ho vyhazuju z pokoje, že se chci aspoň převlíct. Ptá se proč nemůže zůstat. Na to jsem ještě moc spala, abych mu mile vysvětlila, že je idiot a ať už jde. Bral to sportovně.
Pobrat věci mi netrvá dlouho, ale mezitím se ztratil jeden člen naší výpravy. Byl na tržišti.. kde jinde, že jo.
Nakonec do města vyrážíme ve složení Němec Marcel a Irové Andrew a Liam. Všichni byli nějakou dobu v Austrálii, tak všechno přepočítávají na AUD.
Marcel je občas děsnej pošuk, ale má dobrou orientaci. Za celý den jsme se neztratili.
Andrew je Ing., má okolo 6 let praxe a práce ho nebavila, tak je tady.
Liam se nám věčně ztrácel. A neumí vyjednávat. Jinak je to děsnej pohodář, tak asi proto.
V centru je všechno dražší. Proto je lepší se najíst ještě na okraji města. To jsme ale neudělali. Tak jsme hledali něco cenově přijatelnýho. Zapadli jsme do poměrně špinavé uličky, kde to smrdělo rybinou.
Ačkoliv jsme byli v centru, jídlo stálo jen 30 bahtů.
Nadšení z oběda!
Když kluci dojedli a já furt ne, Marcel se mě ptal, jak to, že to ještě nemám snědený. Mm, nevím. Protože je to tak děsně pálivý? A čínský hůlky na rychlosti nepřidají. Možná proto..
Po obědě jsme zjistili, že nikdo z nás neví co chceme v centru dělat. Rozhodli jsme se vzít si Tuk tuk a jet do Chinatown. Marcel tvrdil, že je Tuk tuk levnější. Není. Věřte mi. Věděla jsem to i předtím, než jsme nasedli. Jenže první u řidiče byl Liam, tak jsem to neřešila. Problém byl, že Liam se vůbec nezeptal na cenu, jen jestli nás tam vezme. To jsme zjistili až když jsme pádili po silnici. Pěkně se nám to prodražilo, tedy relativně. Chápejte, jsme furt v Thajsku. Cca 4 km za 400 bahtů. Na osobu to vyšlo 100 bahtů, což je 60 Kč. Není to moc, ale když vezmete v potaz, že taxík za 10 km stál 120 bahtů.. No nic! Není to něco čím by si měl člověk nechat pokazit den.
Symboly se změnily, ale vy furt rozumíte kulovýmu.
Už od pohledu mňamina!
Možná kdyby byli aspoň pořádně chlazení, ochutnala bych je, ale mám dojem, že takhle na to nemám s sebou dostatek černýho uhlí.
Můžete dokonce platit jüany. Blahopřeju.
Speciálně pro labužníky.
Myslela jsem si, že jdeme po ulici, ale asi ne. Teda, ne že by to motorkáři nějak rozlišovali.
Protože Hello Kitty a podobný blbosti nesmí chybět. Viděla jsem paní, která si ke kostýmku vzala kabelku s touhle kočičkou.. Možná jen nerozumím módě.
Asi nejlepší věc co jsem na tržnici viděla! Kdybych jela z Thajska rovnou domů, koupím jich minimálně tucet.
Abychom nebyli jen na tržnicích, navštívili jsme i tohle místo. Paní mě pobízela, ať jdu dovnitř. Ptala jsem se jestli je v pohodě, že mám jenom šortky a tílko. Říkala, že to neva. Tak aspoň odněkud mě nevyhodí, že jsem pro ně polonahá.
V Bangkoku jsou všude policisti a všichni jsou oblečeni do totálně upnutých košil. V tom vedru mají ještě kanady a dlouhý kalhoty. Musí to být labůžo.
Tady jsem už pro ně polonahá byla. Musela bych si zaplatit půjčení šátku. Vlastně dvou - na ramena a na kolena.
Zamávala jsem klukům, že na ně počkám venku. Mezitím jsem se šla podívat do o dost menšího chrámu. Kde byl vstup free a nikdo nic neřekl o tom, že bych byla moc odhalená. Andrew pak naznal, že oba chrámy byly vesměs stejný.
A víte co? Hned vedle chrámu bylo hřiště plné hrajících si skautíků. Nedalo mi to a šla jsem se seznámit. Hm, tak zas nic. Pan vedoucí neumí anglicky. Pak na někoho mával, že ten anglicky umí. Stejně jsme si moc nepokecali. Měl moc dětí na hlídání a tak nemohl konverzovat.
Netrvalo dlouho a kolem mě se seběhly děti. Jeden miloučkej klučík na mě moc hezkou angličtinou začal, jakou mám přezdívku a odkud jsem. Když jsem na něj vytasila Českou republiku, jen přikyvoval a tvářil se, že ví kde to je. Když jsem se zeptala jestli to fakt ví, jen vybuchl smíchy a přikyvoval dál. Jeho přezdívka je Pho. Význam mi už nestihl vysvětlit. Shromažďovaly se totiž na fotku.
Skvělý bylo, že skautskou uniformu nosí furt. Potkáte je i ve městě a zaručeně je poznáte.
U nás jsme kolikrát debatovali nad tím, kdo by si kroj vzal do města a jestli se za něj děcka stydí nebo ne. Hodně skautů si kroj nevezme ani na svátek Sv. Jiří, který je patron skautů. Nejsem výjimka. Proto bylo tak super vidět dovádějící děcka v krojích. Třeba to tak bude někdy i u nás.
Když jsem odcházela, Pho na mě volal, že se těší až se znova uvidíme. Tak kdo ví. ☺
Opodál. I když to tady není nijak vyšperkovaný, svoje kouzlo to má.
Výhled z nadzemky. Ten můžete vyměnit za sledování reklam. Jsou fakt boží! A to reklamy nesnáším. Jsou tak blbý, až jsou vtipný. Akorát vtipný asi připadají jenom nám. Nikdo jinej se totiž v celým metru nesmál.
Komentáře
Okomentovat