Neuvěřitelně klidný Bangkok
Něco, co se mi na začátku cesty neslučovalo. Klid a hlavní město. Nemožné se stalo skutečností. Jeho objevení kupodivu nezačalo ani trochu klidně.
Co jsem dojela, snažím se chodit spát jako člověk, abych vyrovnala časový posun, docela se to daří. Dneska jsem ale nemohla usnout, podařilo se mi to někdy kolem jedné. Před třetí hodinou ranní mě něco vzbudilo. Jaká je pravděpodobnost, že to bude zrovna telefonující Ruska, kterou jde slyšet přes celý hostel? Malá. Mám to ale štěstí! Posun času je holt sviňa. Navíc slečna je dobrá ignorantka a ani po prosbě, aby se ztišila, nepřestala hulákat.
Po pár pokusech ji utišit, to vzdávám. Nasazuju sluchátka a snažím se ji ignorovat. Po dvou a půl hodinách vyřizování mailů, klikování, hraní stupidní online hry a čtení si článků v naději, že mě dostatečně unaví a budu moct spát, ji ztrácím. Za 45 minut bude vycházet slunko, tak se půjdu projít. Oblíkám šaty, nazouvám žabky, beru foťák, nějaký peníze, pár banánů a proteiňák na snídani. Vždyť se za chvíli vrátím.
Dojdu až k molu, kde právě vystupují lidi z lodě. Proč se neprojet? Ptám se pána kolik stojí jedna zastávka. Něco drmolí. Už fakt nevím, jestli mluví anglicky nebo thajsky. Zní mi to stejně. Občas rozpoznám angličtinu a pochytím něco z toho, co mi chce sdělit. Rozumím mu ale jedno, fifty. Oukej, nechce se mi dávat tolik, ale lodičkou jsem tady ještě nejela. Dávám mu stovku a on mi vrací. Dává mi 20, 40, 60, celkem 80 bahtů. Cože? A ještě sahá po drobných. Pak mi dá i lístek. 15! Ne 50, ale 15 bahtů ten lístek stojí. Fajn, už nerozumím ani číslovkám. Jde to se mnou těžce z kopce. Načež mi vysvětluje kde budu vystupovat. Koupila jsem si lístek na boat trip a mám vystoupit až na druhý straně města. Pokud je ta stanice vůbec ve městě, z mapy to nejde vyčíst. Dobrodrůžo začíná.
Baví mě tady ty rozdíly. Na klidné vodě máte vesty a někde, kde byste čekali kontroly a nějaká další bezpečnostní opatření, tak nic.
Naskytne se vám pohled na dvě tváře města. Chudinskou čtvrť a tyčící se věžáky.
Staří lidi mi tu přijdou mega fresh. Ono jim asi nic jinýho nezbývá. Furt tu totiž lezete do schodů a ani ta loď moc nepostojí.
Hromada zátok vedoucí bůhvíkam.
Tato paní na posádku mé lodě mávala, aby ubrali na otáčkách a nedělali vlny. Ta by jinak tu vestu potřebovala.
Jedem a jedem a jedem.. a já netuším kam. Nemám u sebe mobil, ani tablet a ani žádný doklady. Na co, že jo, šla jsem si jen vyfotit východ slunka.
Konečně konečná. A já jsem totálně v háji. Tady nic není! Dobře.. půjdu po hluku. Ten mě dovedl k tržišti. Jupí! Kokos všechno zachrání. Tak procházím celý tržiště. Všichni na mě koukají a prohlíží si mě. Sem asi moc turistů nezavítá. No co, najdu kokos a mizím. Konečně ho mám, díky bohu. K němu beru i maso na špejli a když vidím probíhat obřího potkana, o to víc mám motivaci rychle vypadnout.
Něco, co netuším co je a ještě jsem neměla odvahu to zkusit.
Místní bezpečnost a vynalézavost mě zjevně nikdy nepřestane udivovat. Vás by tohle napadlo?
Trochu stresové situace jsem zažívala, když jsem se měla minout s motorkama. To molo nebylo zas
tak velký. Navíc když jsem viděla co všechno plave ve vodě, za žádnou cenu jsem v ní nechtěla skončit. Thajci to mají ale zmáklý a tak nikdo do vody nezahučel.
Co se dá ve vodě najít? Helma, rybí hlava, proutěný koš, mrtvej had, boty a hromada dalšího. Postavili byste z toho dům, ten vybavili, oblíkli se a možná se i najedli.
Sice mi přijde logický, že řeku využívají na maximum, ale musí být fakt otrlí, když v ní perou oblečení a umývají nádobí. Navíc jejich imunita musí být asi lvl 1 000 000.
Po cestě jsem narazila na tenhle chrám. Díky tomu, že bylo proklatě brzo ráno, skoro nikdo tu nebyl.
Tohle by se líbilo mé mamince. Hromada umělých kytek.
Místní hřbitov.
Až budu mrtvá, chci aby mi taky k hrobu nosili pepsi.
U chrámu jsem chtěla zase nasednout na loď, ale ta prý jede až za 20 minut. Tak se ještě projdu na další zastávku.
Tohle vidíte všude. V zarostlé zahradě, na parkoviště, na tržišti. Všude.
Když vám stativ dělá padlej strom, je jasný, že fotky budou vyloženě profi. Haha.
Pan průvodčí se ptal odkud jsem. Czech Republic. Jeho reakce mi jasně dala najevo, že netušil, že něco takovýho existuje. Tak už to ví. Stačila jsem jen poznamenat, že je to fakt malá země. Usmál se a já naskočila do lodi směr rušné město.
Co jsem dojela, snažím se chodit spát jako člověk, abych vyrovnala časový posun, docela se to daří. Dneska jsem ale nemohla usnout, podařilo se mi to někdy kolem jedné. Před třetí hodinou ranní mě něco vzbudilo. Jaká je pravděpodobnost, že to bude zrovna telefonující Ruska, kterou jde slyšet přes celý hostel? Malá. Mám to ale štěstí! Posun času je holt sviňa. Navíc slečna je dobrá ignorantka a ani po prosbě, aby se ztišila, nepřestala hulákat.
Po pár pokusech ji utišit, to vzdávám. Nasazuju sluchátka a snažím se ji ignorovat. Po dvou a půl hodinách vyřizování mailů, klikování, hraní stupidní online hry a čtení si článků v naději, že mě dostatečně unaví a budu moct spát, ji ztrácím. Za 45 minut bude vycházet slunko, tak se půjdu projít. Oblíkám šaty, nazouvám žabky, beru foťák, nějaký peníze, pár banánů a proteiňák na snídani. Vždyť se za chvíli vrátím.
Dojdu až k molu, kde právě vystupují lidi z lodě. Proč se neprojet? Ptám se pána kolik stojí jedna zastávka. Něco drmolí. Už fakt nevím, jestli mluví anglicky nebo thajsky. Zní mi to stejně. Občas rozpoznám angličtinu a pochytím něco z toho, co mi chce sdělit. Rozumím mu ale jedno, fifty. Oukej, nechce se mi dávat tolik, ale lodičkou jsem tady ještě nejela. Dávám mu stovku a on mi vrací. Dává mi 20, 40, 60, celkem 80 bahtů. Cože? A ještě sahá po drobných. Pak mi dá i lístek. 15! Ne 50, ale 15 bahtů ten lístek stojí. Fajn, už nerozumím ani číslovkám. Jde to se mnou těžce z kopce. Načež mi vysvětluje kde budu vystupovat. Koupila jsem si lístek na boat trip a mám vystoupit až na druhý straně města. Pokud je ta stanice vůbec ve městě, z mapy to nejde vyčíst. Dobrodrůžo začíná.
Baví mě tady ty rozdíly. Na klidné vodě máte vesty a někde, kde byste čekali kontroly a nějaká další bezpečnostní opatření, tak nic.
Naskytne se vám pohled na dvě tváře města. Chudinskou čtvrť a tyčící se věžáky.
Staří lidi mi tu přijdou mega fresh. Ono jim asi nic jinýho nezbývá. Furt tu totiž lezete do schodů a ani ta loď moc nepostojí.
Hromada zátok vedoucí bůhvíkam.
Tato paní na posádku mé lodě mávala, aby ubrali na otáčkách a nedělali vlny. Ta by jinak tu vestu potřebovala.
Jedem a jedem a jedem.. a já netuším kam. Nemám u sebe mobil, ani tablet a ani žádný doklady. Na co, že jo, šla jsem si jen vyfotit východ slunka.
Konečně konečná. A já jsem totálně v háji. Tady nic není! Dobře.. půjdu po hluku. Ten mě dovedl k tržišti. Jupí! Kokos všechno zachrání. Tak procházím celý tržiště. Všichni na mě koukají a prohlíží si mě. Sem asi moc turistů nezavítá. No co, najdu kokos a mizím. Konečně ho mám, díky bohu. K němu beru i maso na špejli a když vidím probíhat obřího potkana, o to víc mám motivaci rychle vypadnout.
Něco, co netuším co je a ještě jsem neměla odvahu to zkusit.
Naprosto skvělý maso na špejli. Nevím co to je, ale jestli je to maso z potkana, tak je to moc dobrej potkan!
Sezení bylo dost a tak mám geniální nápad. Projít se. Podél řeky vede dlouhé molo a tak se můžu přiblížit zpět k výchozí stanici. Dá se sice plout, ale plavba byla poměrně dlouhá a kdo ví, na co po cestě narazím.
Jsem nadšená, že nápad projít se nebyl zas úplně debilní, byl totiž fakt dobrej. Konečně se dostávám k onomu klidu. Takový ticho jsem dlouho nezažila. Nevím kde jsem, ale je to tady famózní.
Nikdo nikde. A když, tak jsme na sebe jen pokývli, usmáli se a pokračovali. Poprvé jsem se necítila jako bílej narušitel.
Místní bezpečnost a vynalézavost mě zjevně nikdy nepřestane udivovat. Vás by tohle napadlo?
Trochu stresové situace jsem zažívala, když jsem se měla minout s motorkama. To molo nebylo zas
tak velký. Navíc když jsem viděla co všechno plave ve vodě, za žádnou cenu jsem v ní nechtěla skončit. Thajci to mají ale zmáklý a tak nikdo do vody nezahučel.
Co se dá ve vodě najít? Helma, rybí hlava, proutěný koš, mrtvej had, boty a hromada dalšího. Postavili byste z toho dům, ten vybavili, oblíkli se a možná se i najedli.
Sice mi přijde logický, že řeku využívají na maximum, ale musí být fakt otrlí, když v ní perou oblečení a umývají nádobí. Navíc jejich imunita musí být asi lvl 1 000 000.
Po cestě jsem narazila na tenhle chrám. Díky tomu, že bylo proklatě brzo ráno, skoro nikdo tu nebyl.
Tohle by se líbilo mé mamince. Hromada umělých kytek.
Místní hřbitov.
Až budu mrtvá, chci aby mi taky k hrobu nosili pepsi.
U chrámu jsem chtěla zase nasednout na loď, ale ta prý jede až za 20 minut. Tak se ještě projdu na další zastávku.
Tohle vidíte všude. V zarostlé zahradě, na parkoviště, na tržišti. Všude.
Když vám stativ dělá padlej strom, je jasný, že fotky budou vyloženě profi. Haha.
Pan průvodčí se ptal odkud jsem. Czech Republic. Jeho reakce mi jasně dala najevo, že netušil, že něco takovýho existuje. Tak už to ví. Stačila jsem jen poznamenat, že je to fakt malá země. Usmál se a já naskočila do lodi směr rušné město.
Komentáře
Okomentovat