Francie, Paříž

 Paříž. Město zamilovaných, Mony Lisy a uprchlíků.

Dost lidí mi o Paříži básnilo a to to město ani nenavštívili. Nemohla jsem pochopit proč. Původně jsem do tohodle město ani jet nechtěla. Znechutilo mi, jak tam každej byl a prostě moc mainstream. Ale můj výlet, byl poznávací výlet! Tak proč se nezastavit i tady.

Už začátek byl hroznej. Ubytko jsem měla přes couchsurfing. Můj hostitel Hugo bydlí v Paříži už dlouho, ale pochází z Gabonu. Měli jsme smluvené místo kde se potkáme. Jakmile jsem vyrazila z letiště, psala jsem mu zprávu, aby věděl, kdy budu na místě. Jeho odpověď "Perfect." mi naznačila, že se vším počítá, asi. Na toho borca jsem čekala něco přes hodinu. Chvíli čekání jsem si zkracovala tím, že jsem pozorovala revizory, tak vybírají pokuty.

Když konečně dorazil, nic neřekl. Neomluvil se, nic nevysvětlil. Nepochopila jsem, achjo. Třeba těch 5 dní nebude taková katastrofa jak to vypadá.

Jeho byt byl v centru, nedaleko hlavním památkám. Tak aspoň něco.

Do Paříže jsem letěla s Transylvania France. Letadlo vypadalo trochu jak zubní ordinace, ale bylo čisté a prostorné. Stevardky a stevard byli moc milí a vypadali sympaticky. Tento let a jeho cestující se od jiných mých letů moc nelišil, především v tom, že jakmile letadlo usedlo na zem a lidi měli možnost opustit místa, udělali tak. Pak stáli klidně i 10 minut v uličce a čekali. Nepřestávalo mě to bavit a vždycky jsem se smála. A že tím nahnali 5 minut, které pak ztratili čekáním na zavazadla.. Asi jim to dávalo smysl. Možná jen já jsem byla zpomalená v uspěchaném světě.

Překvapily mě hodiny v letištní hale. Rolex.

                                Prostě, cože?

Ta světoznámá Eiffelova věž. Dominanta a velké zklamání. Zklamání na první pohled. Víte co? Je to jen kus železa. Nic víc.


Později jsem i já přišla na její kouzlo, ale o tom až později.

Fascinována jsem byla krásnými budovami. Byly všude. A v tu chvíli jsem se do města začala zakoukávat.

                                                             Umění nebo vandalismus?

Paříž je na bezplánovité bloumání městem ideální.

Tržiště nedaleko bytu.

 Jak si zkrátit další chvíli čekání na hostitele? Co vám budu říkat.. s pivem to jde vždy líp.

Do katedrály Notre Dame jsem se nedostala. Fronta mě dostatečně odradila. Ale vidět ji zvenčí, stačí. Připadala jsem si, jako bych se ocitla někde v Pánu prstenu. Tím chci jen říct, že je úžasná.

 Při procházce kolem řeky. Vyplatí se najít si volné odpoledne a jen se procházet a kochat se.

V Louvre jsem byla hned několikrát. A poprvé v životě jsem využila ISIC na něco jinýho než na slevu na kebab. Do muzea se s ním totiž dostanete zadáčo.

Poslední dva roky na střední jsem měla hodiny Dějiny umění. Učitel nám často říkal o velkých umělcích a Louvru. Těšila jsem se. Prý je tam tolik toho k vidění, že ani celý týden by nestačil.

Chlapci ochránci! Byli hezcí, ale proto jsem si je kupodivu nefotila. Pobavily mě ty jejich čapky. Chudáci.

 Původně wow místo z Šifry mistra Leonarda, ale fotka tu je kvůli bezhlavým lidem a borcovi, kterej je na fotce 4x. A taky proto, protože film vám ukáže nějakou podobu, načež zjistíte, že je to spíš obchoďák než muzeum.

                                                          Co by byla Francie bez makronek?

Fronta na Rumunskou ambasádu. Viděla jsem dost ambasád. Ale nikdy frontu do ní.

Snad první cedule, kdy to vypadá, že pes vede člověka.

Všechny cesty vedou k Eiffelovce. I když chcete bloudit, furt se budete orientovat, chtě nechtě!

Být Pařížanka, sedím každý den v parku s lahví vína a směju se turistům, kteří se fotí.

Samozřejmě, že jsem v tom svoji turistickou kolegyni nemohla nechat samotnou. Rozdíl je pouze ten, že já neumím fotit.

Vidíte. Ale na druhou stranu.. Fotka zachycuje prodávajícího muže víno, pivo a když ne tohle, tak aspoň malé Eiffelovečky. Pokud neumíte ignorovat lidi, rychle se to naučíte.

Důvod proč i já jsem si tohle železný monstrum oblíbila. Sluncem zalitý den strávit posedáváním v parku nedaleko této dominanty s lahví něčeho dobrýho a užívat momentu. To chcete. Dokonce vás ani neruší ty hromady lidí, co dělají to stejný. Nějak se to celé doplňuje.

Něco jako zelená se tady vůbec neřeší. Nechcete vypadat jako turista? Choďte zásadně na červenou.

Áha.

 Smála jsem se. Hodně. A přemýšlela komu ho poslat. Bohužel nemám srdce, aby někomu doma ležel tak hnusnej pohled.

Umění v Paříži lvl 2.

                                            Město parků. Hezkých parků. Jedna ze záviditelných věcí.

Pamatujete si to o tom, že na Louvre týden je málo? Byla to pravda. Tohle muzeum je parádní! Mít víc času a nemuset se v něm mačkat s tolika lidma, rozhodně tam strávím víc času. Posuďte sami. Ideálně naživo.

 

Co ti to tam všichni fotí? Přece ji.

Mít možnost si v klidu prohlídnout Monu Lisu nedostanete. Škoda.

Za to na zbytek máte většinou dost prostoru.

Relativního prostoru.

Poznatky z muzea? Je obří. Je tam lidí jak naděláno. Mají balkon s moc dobrým výhledem.

Kdyby vás náhodou zajímalo i něco jinýho než selfie s Monou, v muzeu najdete i třeba takovéhle kousky.

              


Jakmile máte dost všech lidí, vyplácněte se někde u řeky. Jsou tam i lavičky s keříky a stromečky. Skvělé útočiště pro znavené poutníky.

Jo a, uprchlíků tu bylo tak 5 a půl.