Jak je možný, že v Asii někdo dojel načas, natož dřív? | Vietnam

Jedu do Hanoe. Hlavního města Vietnamu a mé poslední zastávky v této zemi.

Na místo srazu jsem došla o půl hodiny dřív. Vždycky vám řeknou, že máte přijít půl hodiny dřív a vždycky mě to štvalo, protože nikdy nepřijel bus včas a tak jsem tam čekala 3/4 hodiny, někdy hoďku a tak. No, sedím si na kakau a najednou dojede minivan a jestli jedu do Hanoe. "Jedu." prohlásím. Načež mi borec bere batoh a hází ho do auta, já rychle platím a nechápu. Mají ještě 10 minut! To si to kakao ani nestihnu vychutnat, co se děje? V Hue to asi funguje víc evropsky. Minivan nás veze k autobusu, který dlouho nečeká a po nástupu odjíždíme.

Postele!!! Juch! A nemusím jí sdílet s nikým cizím. Jenže je velikostně tak na člověka. Kam mám dát batůžek s osobníma věcma, večeří a tak? Poskládala jsem se, ale víc místa by mi teda nevadilo.

Celou cestu jsem měla krásně naplánovanou. Dojedeme do Hanoe v 9.00, sednu do kavárny a najdu si nějaké ubytování. Jenže nějak se stalo, že jsme dojeli v 6 ráno. O 3 ZATRACENÝ HODINY DŘÍV. Jak? No to teda netuším. Bavila jsem se s nějakýma turistama co jeli se mnou v buse a říkali, že se jim to tady stává furt. Tak proč jsem teda zatím všude dojela později?

Spala jsem hoďku a půl, protože jsem měla spát ještě další 3 hodiny, který se nekonaly. Ve městě nikdo nebyl. To jsem v Asii? V HCMC jste si touhle dobou mohli koupit kafe i snídani, ale tady? Nikdo nikde. K něčemu to jenom přeci bylo dobrý. Viděla jsem jak se prodávají noviny. Přemýšlela jsem nad tím v Hue, kdy jsem si potřebovala vysušit tenisky a došlo mi, že jsem vlastně nikde moc noviny neviděla. Tady nemají trafiky, tady si noviny koupíte na chodníku, doslova.

Na ulici jsem potkala jednu paní prodávající 'něco'. Neuměla anglicky a byla moc tma na to, abych to rozeznala. Pan, co si to 'něco' kupoval, ukazoval palec, že je to moc dobrý. Jo, obětovala jsem 10 korun a doufala, že to bude chutná snídaně. Poté jsem našla McDonalds. Jsem zachráněna! Fast food vždy znamená jídlo, teplo, záchod a WiFi. Tak Mekáč se taky nekonal, měli zavřeno. Jak je tohle už sakra možný? Jsem v Asii, tady vstávají za tmy, aby za prvních paprsků mohli prodávat snídani. Proč hlavní město musí být zas spešl?

Nečekala jsem dlouho a otevřeli. Mají tu jednu super věc. Omáčky zadáčo. Můžete si jich nabrat kolik chcete a mají na výběr z 5 druhů.

Na druhou snídani jsem snědla, co jsme si koupila u paní na ulici. Byla to bramborová kaše s cibulkou a posypaná čímsi. Pan měl pravdu, bylo to vážně dobrý.

Našla jsem si hostel a vydala se do něj. Na ulici jsem úspěšně našla ceduli, ale vchod už ne. Zapadla jsem do kavárny a přemýšlela nad plánem B. Počkám tu tak dvě hoďky a pokud se vchod někde nezjeví, vrátím se na WiFi a nejdu si jiný hostel.

Kavárna byla moc hezká a já zoufalá/naštvaná/deprimovaná/smutná. To mi to tady hezky začíná.

Sláva! Hurá! Hostel jsem našla. Museli jste jít jinou ulicí a budovu obejít. Příště by to třeba mohli napsat někam na stránky. Byla jsem tak neuvěřitelně ráda, že si můžu hodit věci do kouta, dát sprchu a nemyslet na to, kde co kdy jak a proč budu dělat.

Jenže onen hostel byl dost zklamání. Prosím vás, když budete kupovat palandu, nešetřete. Lezli jste někdy nahoru o schůdcích, které byly tvořeny tenkými, železnými rourkami a vaše chodidla při každé cestě trpěla? Vážně nesnáším palandy a ty v Asii o to víc. Druhý den navíc nejela voda. Vážně super, když tu informaci zjistíte ve chvíli, kdy chcete spláchnout to, co se ve vás hromadilo už nějakou dobu. Ubytování jako takový nebylo hrozný, ale nebylo to místo, kde bych nadšeně zůstala další 3 noci. Další den jsem se přesunula jinam. Tam to bylo bezva. Dostala jsem snad nejlepší postel. Na palandě, ale dole a navíc hned vedle balkonu, kterej jsem ve finále stejně používala jen já. Ha há! Když jsem odcházela z předešlého ubytování, pan věděl, že v Hanoi mám zůstávat dýl a se sklíčeným hlasem se ptal, proč odcházím. Neměla jsem to srdce mu říct, že se mi v jeho hostelu nelíbí. Zakecala jsme to ve stylu "Je čas jít dál." a prchla.

Následující dny jsem si procházela město. Kladivo a srp mi stále připadají zvláštní.

Dostala jsem se zas do části, kde snad žádný turista v životě být nemohl. Sama jsem tam totiž zabloudila. Byla tam pekárna, kde jsem si koupila úžasnej a levnej dortík. Totiž, všude v centru je to dělaný na turisty a ceny takovýchto dortíků a muffinů se pohybují od 40 Kč výš. Což třeba nemusí být moc, ale když jste přes měsíc v Asii a jedete na vlně asijských cen, nechcete platit evropský ceny.

Středem města vede železnice. Kolem ní jsem bloudila dlouho a často. Většinou nemám s orientací problém, ale tohle město je pro mě labyrint. Abych se vrátila ke kolejím. Všichni si je fotili. Byly tam vážně mraky lidí. Proč? Nevím. Furt jsem si nenašla čas si to vygooglit. Jestli to někdo víte, dejte vědět, ušetříte mi čas.

Byla jsem taky ve vězení. Jako host, ne zajatec. Teda, celou dobu ve Vietnamu jsem čekala, kdy dostanu pokutu nebo mě zatknou za porušení jejich zákona, o jehož existenci nemám tušení. Navštívila jsem bývalou věznici a nyní muzeum. Co víc! Využila jsem slevu na kartičku ze skautu. Poprvé v životě! Plná vstupenka stála 30 Kč. Já platila 15 korun. Muhahah, vítězství! Jo šetřím 15 korun. A víte proč? Protože za tuhle cenu si v Asii koupíte teplej, moc dobrej oběd. Taky to, že jsem tu zatracenou kartičku konečně využila, z toho jsem měla snad největší radost. Normálně je totiž úplně k ničemu a já ji konečně využila. Bezva pocit. Mohla jsem jí hlavně použít, protože je tam napsaný, že jsem student, jím sice dávno nejsme, ale kartička má ještě platnost další 4 měsíce. Muhaha.

Museum bylo zajímavé a děsivé. Fakt mi šel mráz po zádech a rozhodně bych v něm nechtěla být zavřená ani minutu. Pokud se k tomu někdy dostanu, ráda bych o muzeu někdy v budoucnu napsala samostatný článek. Milovníci historie, můžete jásat. Nemilovníci, můžete jásat taky, že momentálně vás toho ušetřím.

Bylo tam hodně informací i o zajatých amerických letcích. Vážně divný pocit, když si čtete o tom, jak hrozný podmínky měli místní zajatci a jak si hýčkali cizí zajatce. Divný, hnusný, prostě fuj. Byla jsem ráda, že jsem od tama odešla. Bylo to moc zajímavý, ale atmosféra byla doopravdy děsná.

Stal se zázrak a já šla dobrovolně i do druhého muzea. Navštívila jsem Vietnamské muzeum žen. Čekala jsem co za feministickou výstavu tam budou mít. Pletla jsem se. Nebyla to feministická šílenost, ale výstava o tom, jaký život vedou ženy ve Vietnamu. Byla obří. Rozléhala se asi po 3 patrech a na to jsem neměla. V prvním patře jsem si články četla, ve druhém jsem si přečetla aspoň nadpisy, případně i část textu a ve třetím jsem si je jen fotila. Si je přečtu někdy později. (Hahahaha, no jasně.) Ale třeba jo, ráda bych totiž o něm taky napsala článek. Vietnamská svatba je totiž taky docela pakárna. Bylo tam jak si rodiny dávají dary a jaký dary to musí být a jak musí co vypadat. Obřad může být hezký, ale jsem moc moc moc ráda, že žiju kde žiju, a můžu tu klidně mít svatbu v džínech a podprsence z bonbonů pod mostem. Ne že bych takovou chtěla, ale mám ráda, když mám určitou volnost výběru.

To za mnou si taky fotil každý. Jedné paní jsem dokonce asistovala a vyfotila jí u toho. Ne, taky jsem netušila co to je, ale vypadalo to staře. Ano, nebyla jsem líná a vygooglila si to. Vypadl mi jen text ve vietnamštině, díky milý google. Tedy, volně přeloženo, se jedná o pozůstatek starobylé ruiny chrámu Bao An, pagody postavené r. 1842. Pak tam bylo něco o trůnu, ale do celé věty mi to vůbec nezapadalo, tak jsem to vypustila.

Park okolo městského jezera. Spíš jezírka, ale všichni víme, že osobě o rozměrech jako mám já, se tady všechno jeví malý a pro asijský lidičky o jejich rozměrech je to v porovnání velký.

Uprostřed jezírka je ostrůveček s Turtle věží.

Jako malá jsem snila o takovýhle káře. Začínám uvažovat o kariéře policistky ve Vietnamu.

Gemini. Nic neobvyklého. Název souhvězdí i oční kliniky. Taky se tak jmenuje jeden skautskej kurz, na kterém byla kamarádka a já věděla, že tohle vyfotit musím. Původně jsem jí chtěla poslat fotku, ale vyprosená nálepka na pohledu byla lepší překvápko.

Moc pěknej kostel zvenku. Dovnitř se nemohlo. Sice díky za nic, ale furt lepší než drátem do voka, žejo.

Do hostelu se muselo přes kavárnu. Byla docela stylová a měli tam i periodickou tabulky.

Odcházela jsem z hostelu směr letiště. S batohem na zádech se prorvávám davem lidí v kavárně a snažím se nezašápnout žádnýho psa. V jednom patře mají psí sejšn. Nechápu. Vážně už nechápu asi vůbec nic. Připadala jsem si jak na hodině matiky na střední. Samostatně mi to dávalo smysl, jako celek už ne.

Zrovna probíhal festival. Název si nepamatuju, ale bylo to něco ve spojení s tancem a hudbou. Kolem jezera tancovaly nebo zpívaly skupinky mladých, vietnamských lidí. Občas to bylo super, jindy to bylo směšný a někdy u toho vypadali, že je to děsně nudí. V cheeru jsem se naučila, že se za každou cenu musíme usmívat a udělat show. To by jim taky někdo mohl říct.

Tady jsem už na letišti. Mají úděsnou WiFi. Tak sedím v kavárně a WiFku nemají o nic lepší. Taky stále mají vánoční výzdobu a přejí mi u každé přepážky "Happy New Year." Je 22. leden, jinak je to milý.