Tajné vodopády a hostel uprostřed ničeho | Vietnam
Tenhle den jsem se hecla a ujela 300 km. Byl to masakr, ale vím, že to jde. Navíc cesta začínala být zajímavá. Vedla víc přes hory, ale furt mi něco chybělo, abych mohla tvrdit, že cesta byla super a všem to doporučovala.
Urbex! To jsem si myslela. Vypadalo to opuštěně, tak jsem si to namířila přímo k hlavní bráně. Načež vylezl mladý vietnamský voják. Úsměv na tváři se mi změnil v křečovité nenápadné zděšení. Doufajíc, že je to další Vietnamec, co neumí anglicky jsem na něj cosi zažbleptla anglicky. Nechápavě se na mě podíval a ukázal směrem odkud jsem přijela. Oukej, oukej, pryyyyč!
Zastávka na benzínce. Víte, tady když cestujete autobusem, musíte si sundat boty. Já zažila to, že si je dáte do pytlíku a vezmete k sobě. Tady měli všechny boty naházený v jednom koši. Stalo se, že se pán vracel, zouval boty, přehraboval se v koši, vzal jiný pár bot, ty obul a ve kterých přišel tam hodil. Chápu, když všichni chodí v žabkách, snadno se popletou.
Přijela jsem do hostelu, kterej vypadal na bookingu fakt dobře. S vlastní pláží, uprostřed ničeho. Super, budu moct chytat barvu a dohnat resty na blogu. Chyba lávky. Pláž tam nebyla, stejně jako WiFi. Což by normálně nevadilo, ale když se těšíte, že budete pracovat na příspěvcích a pak? Nic.
Jinak ho měli vážně vymazlenej. A WiFi měli, ale jen pro potřeby hostelu. Tak jsem si to heslo ukradla. Bylo velmi originální: I have a tiny penis.
Stejný pohled na onu pláž ve tři různé časy.
Měli jsme možnost zadarmo jít na hike k tajným vodopádům. Když z výletu měla být jízda na motorce, nadšení mě opustilo. Chtěla jsem si užít den bez motorky. Naštěstí jeden člověk odpadl a já jela s naším průvodcem.
Solange. To je ta druhá holka na fotce. Je z Nizozemí a cestuje s bráchou, kterej byl tou dobou někde nahoře. Vodopády byly kouzelný. Voda akorát studená a ještě jsme viděli duhu. K tomu všemu supr společnost, takže ve finále jsem byla ráda, že jsem jela.
Brácha nám mává z vršku, že máme tam jít taky. Původně se nám tam se Solange nechtělo, ale mě to nedalo a už jsem lezla hore.
Průvodce, který si výlet moc neužil už nám naznačil, že máme jít. Cesta byla šílená. Vypadala jako motokrosová dráha, kterou jsme jeli ve dvou na rozbitým skútru. Naše vozítko vydávalo divný zvuky a Pho vždy jen řekl "je to rozbitý" a jelo se dál. Mrzí mě, že jsem to nemohla natočit, ale kdybych se ho nedržela, dopadla bych hůř než po té mé nehůdce. Když nás čekal první mega kopeček, já koukala okolo a Pho se mě zeptal jestli jsem připravená. Udiveně jsem se zeptala na co. V tom to vohulil a my vyjížděli děsně strmej kopec. Občas jsme ty kopečky vyjeli, občas jsme se sekli uprostřed a občas jsem raději slezla ještě před ním.
Když jsme se vrátili do hostelu, rozloučili jsme se, s tím, že se večer potkáme u baru.
Mini táborák. Chlapci nedokázali rozdělat oheň. Kdo musel zachránit situaci? No kdo jinej, muhahah. Bambus hoří krásně. Škoda, že neroste i u nás. Každopádně panovala úžasná atmosféra.
V nejlepším se má přestat a tak jsem druhý den dopoledne jela zas o kus dál.
Muhahah! Dobrý!!! Pokračuj!
OdpovědětVymazat