Českou republiku bych nevyměnila | Kambodža

Cestování otevírá oči. Když trajdáte sami po Evropě, uvědomíte si kde co, ale když navštívíte něco jako Kambodžu, vidíte svět zas z jiné perspektivy. Rozšířit obzor mi tentokrát pomohli Sun, Kong a Kovboj.

Často slýchávám jak lidi chtějí vypadnout z Česka, že je to tu děsný, že v Anglii, Belgii a všude možně je to lepší. Bavila jsem se s kočkou, která pracovala a i nějakou dobu bydlela mimo ČR a dle jejího názoru zkušenost byla fajn, ale Česko je Česko, tady je doma. Všude jinde je furt cizinka. A jak ČR není dokonalá, tak ani jiný země nejsou. Já jsem třeba v Brně doma. Neměnila bych. Může být líp, ale taky mnohem hůř.

Včera jsem se bavila s klukem přezdívaným Kovboj. Chtěla jsem mu říkat jménem, ale zaboha jsem nedokázala jeho jméno vyslovit. Studuje v Battambangu na univerzitě. Byl dost ukecaný a tak jsem se dozvěděla všechno možné. Je mu 29 let, přítelkyni si nehledá, protože když máš přítelkyni, vede to k svatbě a ta pak k rodině. Prvně chce mít dobře placenou práci a až potom rodinu, aby ji uživil.

Taky mi říkal o jeho králi, který studoval v Praze a o tom, jak si tady každej může říkat co chce, ale jen do určité míry. Něco jednoduše říkat nahlas nesmíte. Třeba něco špatnýho o králi, že jinak by to taky mohl být váš konec. Zlatý Česko, kde si můžeme z našeho skvělýho pana prezidenta dělat srandu. Tady byste už asi byli zakopaní někde na okraji města.

Battambang je hlavní město provincie Battambang. V porovnání s ČR, jsou jen tři česká města počtem obyvatel větší než BB. Ještě minulý rok v částech města nebyla zavedená elektřina, teď už ji mají. Kovboj říkal, že je to fajn pokrok. Pomalé zavádění elektřiny možná je i proto, že ji kupují od Thajska a Vietnamu a i tak jí prý občas není dost. Ptal se, jestli v mé zemi taky máme městské části bez elektřiny. Trochu mě takovou otázkou překvapil. Možná byste to od Kambodžana čekali. Sama jsem před svojí návštěvou brala Kambodžu jen jako další zaostalou zemičku, ale ve skutečnosti nejsou tak moc pozadu.

Kovboj mi taky vyprávěl, jak by si přál být teď v Česku. Že viděl obrázky zasněžené Prahy a že to bylo krásný. Skrz to, že se v Kambodži střídají jen dvě roční období, sníh nikdy nepoznal. Ptal se, jaký sníh je. Je těžký? V životě bych neřekla, že někomu budu popisovat jaký je sníh. Úplně se rozzářil, když mluvil o sněhu a jak by v něm dělal andělíčky, protože to viděl na videu a musí to být určitě skvělý.

Seznámila jsem se i s holkou jménem Sun. Říkala, že moc ráda poznává nová místa, ale že pořádně neprocestovala ani svoji zemi, protože na to prostě nemá peníze. Docela krátce studuje na místní univerzitě, a k tomu pracuje. Živí svý rodiče, kteří nemají práci a ještě platí školné svému bratrovi.

Poznala jsem i chlapíka jménem Kong. Seděla jsem na chodbě kampusu a dělala něco na počítači. Jen tak za mnou došel a první jeho otázka byla, jestli tu učím. Je milý, jak se každý ptá, jestli tu učím. V Česku jsem někdo, kdo vylezl gympl a vlastně ještě nic neumí a tady bych mohla být učitelka angličtiny na VŠ. Kong mi taky řekl, že bych tu doopravdy měla učit, protože místní potřebují víc mluvit, obzvlášť s cizinci, kteří mají odlišný akcent. A že pokud budu někdy v Phnom Penhu, hlavním městě, mám se ozvat. Že on sám by si ji potřeboval víc procvičovat.

Každý si musí obrázek udělat sám, ale všechny tyhle příběhy mi ukazují, jak moc ráda můžu být za to co mám, a i to co nemám.

Svoje starý já bych měla proplesknout, že jsem si stěžovala na úkoly do angličtiny a místo toho bych měla být vděčná, že jsem ji zadarmo mohla studovat. Že bych se víc měla radovat z každodenností jako je elektřina nebo sníh a taky být vděčná, že nemusím být v situaci jako Sun, protože si nedokážu představit, že živím celou rodinu a do toho ještě studuju.