Jak jsem poznala Gabču a vyrazila s ní na ostrov | Kambodža
Ačkoliv jsem občas paranoidní člověk, tak sem tam i lidem věřím. Do facebookové cestovatelské skupiny jsem hodila post o tom, že jsem v Kambodži a chtěla bych s někým na jih. Odpověď jsem moc nečekala. Lidi se ale začali ozývat. Prvně jeden typoň, co na motorce chce projet spíš sever, což se s mým plánem moc neslučovalo, navíc se přes messenger tvářil jako někdo s kým bych si nerozuměla. Klidně bych ho nazvala i arogantním blbem, ale neznám ho, tak bych se nerada unáhlila. Taky se mi ozvala Slovenka, ale jsou tam jen do soboty, to trochu nestíhám. A pak se mi napsala Gabča. Naše plány jsme sjednotily a jednoho rána se potkaly v Sihanoukville. Hrozný městečko. Jediný co je dobrý, je funkční WiFi v levným hostelu.
Ještě přes messenger jsme se domluvily, že teda vyrazíme společně na ostrov. Já zaplatila bungalow. Trochu jsem se divila sama sobě, že stačilo pár zpráv a já vyplácla 40 dolarů za ubytko pro obě. Ale Asii cestovatelé berou jinak. V Evropě můžete z minuty na minutu změnit plán a místo objevování Berlína si jít na autobus a jet domů. Díky vzdálenosti to tady neplatí a cestovatelé mi tu přijdou vstřícnější.. Není to to správný slovo, ale prostě z nich mám jiný pocit, lepší.
Byly jsme domluvené na setkání se v 10.00. Věděla jsem, že lodě jezdí v 11.00, tak času dost. Probudila jsem se něco okolo 9. hodiny a mám plno zpráv od Gabči, že sedí na snídani a že lodě se plní, jestli bych mohla přijít dřív. V polospánku jí odepisuju a rvu na sebe oblečení. Nakonec jsem se v klidu sbalila a ona mezitím koupila lístky. Za $27 nás hodí až na naši pláž. Dražší, ale dá se.
Konečně jsem se potkaly. Ulevilo se mi. Gabča je super holka a i když nejsme zrovna stejně staré, dost si rozumíme.
Sedíme už v čekárně na loď, načež nám oznámí, že v 11 hodin nejedou. Prej fouká. No bezva. Vyměnili nám lístek na pozdější loď ve 14 hodin. Zajímalo nás, jestli ta fakt už vypluje. Prej jen každý ráno hodně fouká, ale odpoledně je klid. Tak snad dneska odplujeme, když už tam máme zaplacený ubytko.
Přes pravý poledne jsme se vyplácly na pláži a užívaly sluníčka a moře. Tím, že bylo poledne, skoro nikdo tam nebyl. Asijci fungujou až večer, ještě že tak.
Koupily jsme si mořský potvory. Nebyly jsme schopný se shodnout co to je, ale bylo to vynikající. A i když nás paní asi trochu natáhla, každý sousto stálo za ty utracený dolary.
V průběhu čekání jsem zjistila, že Gabča má moc dobrou vlastnost. To tu, že mě umí vyděsit. Když si povídáme občas se zmíní, že někde četla nebo že se paní na informacích ptala a vždy z ní vypadne nějaká hrůzná věc. Třeba to, že prej je naše pláž nejdražší na celým ostrově a jídlo se pohybuje od $7 výš. Byla tak přesvědčivá, že jsme si obě koupily pár litrů vody do foroty a já k tomu ještě dva trsy banánů. Potom co viděla moji banánovou výbavu, sama si šla koupit banány a kilo papáji. V přístavišti jsme byly silnými amatéry. Lidi táhli pakly piv, vod a hromady jídla. Tak jsme jen konstatovaly, že jsme v hajzlu a uklidňovaly se tím, že dieta nám neuškodí.
Bylo 14 pryč a my furt čekáme. Nastupovat jsme začali až někdy 20 minut po 14. hodině.
Někde jsem četla, že lidojedům už nechutná tolik lidský maso, že je moc stresovaný. Můžou ale furt jíst Asiaty. Ti se skrz čas vůbec nestresujou. Zatím jsem nikdy nepřijela na čas. NIKDY.
Konečně sedíme v lodi. Dost to houpe a oběma se nám navaluje. Gabča to má horší a lituje, že si nevzala kinedryl. Když vyplujeme, tak se to hned lepší. 80% posádky to ukolébá. Sama jsem měla co dělat, abych neusla. Stříkající voda mě ale pravidelně probouzí. Konec plavby završí jedna kočka tím, že hází šavle přes palubu.
Haleluja, jsme na ostrově. Naše pouť nekončí. Musíme jet ještě na jinou pláž, kde přesedneme a pojedeme na tu naši.
Coconut beach. Tady máme měnit lodě. Ptám se jednoho pana lodníka, kde je ta loď na Sex Sox beach. Ten vybuchl smíchy a ptal se, jestli myslím Sok San beach. Skoro jsem se trefila. Prej pokračujeme autem. Tak jsme si to štrádovaly do kopce za nějakým borcem.
Odmetly jsme si řádně zaprášenou sedačku a vyrazili jsme. Ze začátku jsme se smály. Netušily jsme, jak místní silnice vypadají. Drkotali jsme se asi 3/4 hodiny. Celý vyklepaný jsme se držely zuby nehty, abysme z auta nevypadly.
Chtěla jsem udělat nějaký pěkný fotky, ale za jízdy to bylo nereálný.
Jedeme si a najednou slyšíme "bum", my nadskočíme a stačíme ze sebe vydat jen "wuá". Zapadli jsem.
Naštěstí za náma jel jeep a vytáhl nás. Do bungalowu to už nebylo daleko. Jediný co nás děsilo, bylo to, že to tam nevypadalo nijak krásně. Jen další smeťák. Když jsme došly do cíle, byly jsme velmi mile překvapené. O tom, ale až příště.
Ještě přes messenger jsme se domluvily, že teda vyrazíme společně na ostrov. Já zaplatila bungalow. Trochu jsem se divila sama sobě, že stačilo pár zpráv a já vyplácla 40 dolarů za ubytko pro obě. Ale Asii cestovatelé berou jinak. V Evropě můžete z minuty na minutu změnit plán a místo objevování Berlína si jít na autobus a jet domů. Díky vzdálenosti to tady neplatí a cestovatelé mi tu přijdou vstřícnější.. Není to to správný slovo, ale prostě z nich mám jiný pocit, lepší.
Byly jsme domluvené na setkání se v 10.00. Věděla jsem, že lodě jezdí v 11.00, tak času dost. Probudila jsem se něco okolo 9. hodiny a mám plno zpráv od Gabči, že sedí na snídani a že lodě se plní, jestli bych mohla přijít dřív. V polospánku jí odepisuju a rvu na sebe oblečení. Nakonec jsem se v klidu sbalila a ona mezitím koupila lístky. Za $27 nás hodí až na naši pláž. Dražší, ale dá se.
Konečně jsem se potkaly. Ulevilo se mi. Gabča je super holka a i když nejsme zrovna stejně staré, dost si rozumíme.
Sedíme už v čekárně na loď, načež nám oznámí, že v 11 hodin nejedou. Prej fouká. No bezva. Vyměnili nám lístek na pozdější loď ve 14 hodin. Zajímalo nás, jestli ta fakt už vypluje. Prej jen každý ráno hodně fouká, ale odpoledně je klid. Tak snad dneska odplujeme, když už tam máme zaplacený ubytko.
Přes pravý poledne jsme se vyplácly na pláži a užívaly sluníčka a moře. Tím, že bylo poledne, skoro nikdo tam nebyl. Asijci fungujou až večer, ještě že tak.
Koupily jsme si mořský potvory. Nebyly jsme schopný se shodnout co to je, ale bylo to vynikající. A i když nás paní asi trochu natáhla, každý sousto stálo za ty utracený dolary.
V průběhu čekání jsem zjistila, že Gabča má moc dobrou vlastnost. To tu, že mě umí vyděsit. Když si povídáme občas se zmíní, že někde četla nebo že se paní na informacích ptala a vždy z ní vypadne nějaká hrůzná věc. Třeba to, že prej je naše pláž nejdražší na celým ostrově a jídlo se pohybuje od $7 výš. Byla tak přesvědčivá, že jsme si obě koupily pár litrů vody do foroty a já k tomu ještě dva trsy banánů. Potom co viděla moji banánovou výbavu, sama si šla koupit banány a kilo papáji. V přístavišti jsme byly silnými amatéry. Lidi táhli pakly piv, vod a hromady jídla. Tak jsme jen konstatovaly, že jsme v hajzlu a uklidňovaly se tím, že dieta nám neuškodí.
Bylo 14 pryč a my furt čekáme. Nastupovat jsme začali až někdy 20 minut po 14. hodině.
Někde jsem četla, že lidojedům už nechutná tolik lidský maso, že je moc stresovaný. Můžou ale furt jíst Asiaty. Ti se skrz čas vůbec nestresujou. Zatím jsem nikdy nepřijela na čas. NIKDY.
Konečně sedíme v lodi. Dost to houpe a oběma se nám navaluje. Gabča to má horší a lituje, že si nevzala kinedryl. Když vyplujeme, tak se to hned lepší. 80% posádky to ukolébá. Sama jsem měla co dělat, abych neusla. Stříkající voda mě ale pravidelně probouzí. Konec plavby završí jedna kočka tím, že hází šavle přes palubu.
Haleluja, jsme na ostrově. Naše pouť nekončí. Musíme jet ještě na jinou pláž, kde přesedneme a pojedeme na tu naši.
Coconut beach. Tady máme měnit lodě. Ptám se jednoho pana lodníka, kde je ta loď na Sex Sox beach. Ten vybuchl smíchy a ptal se, jestli myslím Sok San beach. Skoro jsem se trefila. Prej pokračujeme autem. Tak jsme si to štrádovaly do kopce za nějakým borcem.
Odmetly jsme si řádně zaprášenou sedačku a vyrazili jsme. Ze začátku jsme se smály. Netušily jsme, jak místní silnice vypadají. Drkotali jsme se asi 3/4 hodiny. Celý vyklepaný jsme se držely zuby nehty, abysme z auta nevypadly.
Chtěla jsem udělat nějaký pěkný fotky, ale za jízdy to bylo nereálný.
Jedeme si a najednou slyšíme "bum", my nadskočíme a stačíme ze sebe vydat jen "wuá". Zapadli jsem.
Naštěstí za náma jel jeep a vytáhl nás. Do bungalowu to už nebylo daleko. Jediný co nás děsilo, bylo to, že to tam nevypadalo nijak krásně. Jen další smeťák. Když jsme došly do cíle, byly jsme velmi mile překvapené. O tom, ale až příště.
Komentáře
Okomentovat