Kampot | Kambodža

Cesta do Kampotu v asijským minivanu. Tzn. parádní výzdoba a do kabiny ekologicky narváno co nejvíc lidí, i když na vojenskou Tatru to v napěchovanosti nemá.

Dorazila jsem do hostelu, kde jim nejela WiFi. To by mi za normálních okolností tolik nevadilo. Jenže já dneska měla domluvený pohovor. Pohovor do battambangské jazykovky, kde bych mohla učit angličtinu. Datum schůzky jsme domlouvali děsně dlouho. Jednou se to nehodilo mě, protože tou dobou jsem měla sedět v autobuse, pak to přehazovali oni, protože jsou prázdniny a nemaká se. Celá domluva byla už od začátku na prd. Konečně jsme se domluvili a já našla místo s WiFi. Na posilněnou jsem si koupila skvělý koláč a vietnamskou kávu.

Jaké to překvapení, že v Kambodži mají děsnou WiFi? Nějak mě to neudivuje. Borec mě moc neslyšel, ani já jeho a navíc připojení bylo tak mizerný, že nejel obraz.

Poté, co mi poslal telefonní číslo, že mu mám zavolat, jsem si v hostelu vyprosila mobil, a pak jim utratila všechen kredit. Volal naštěstí zpět a tak jsme si pokecali. Ve finále konstatoval, že by mě vzal, ale že mě neviděl a tak mě vzít nemůže. Boha, cože!? A tak jsme se domluvili, že se mu ozvu až přijedu zpět do BB. Tam se setkáme.

Celý tohle mě štvalo. Protože to stálo čas i úsilí a pak borec prohlásí, sorry, neviděl jsem tě, tak tě zatím nevezmu. Achjo.

Prozradím vám jak to dopadlo. Když jsem byla zpět v BB, volala jsem mu i psala zprávy. Neodpovídal. Napsal mi až když jsem byla rozhodnutá, že si nebudu prodlužovat vízum a odjedu z Kambodži. Díky za nic.

Ten večer jsem si šla sednou na pivo s tím, že snad přijdu na jiný myšlenky.

Což se povedlo. Ten den jsem se totiž seznámila s Waldemarem. Rusem, který vyrůstal v Německu. Dělal mi picího parťáka.

Měl zajímavý názory, poznal dost lidí a tak měl docela rozhled. Vyprávěl mi o Laosu, že je to tam skvělý a že mi tu zemi rozhodně doporučuje.

Hned vedle hostelu byla svatba. Takže peklo. Je to sice krásný, ale moc se nevyspíte.

Waldemar druhý den navrhl výlet do nedalekého Národního parku Bokor.

Celým výletem jsem si nebyla jistá. Znala jsem ho asi tak 14 hodin a sednout s někým takovým na motorku? No.. do NP jsem chtěla a ono to nějak přece dopadne, no ne? Navíc s náma jela ještě jedna holka z Bostonu s kámošem.

Uznávám, že Waldemar řídí hezky a já si jízdu užívala.

Na vrcholku.. V tu chvíli jsem poznala pocit, když vám cesta dělá větší radost než samotný cíl.

Výhled.

Nějak mě tenhle NP neoslovil. Nejspíš proto, že tohle pro mě nebyl NP. Spíš jen hezká krajinka.

Jo, to je on. Bral život dost pozitivně a tak si užíval i výhled nevýhled a furt se smál. Možná měl jen dobrej matroš.

Další zastávka byly vodopády.

Jít se podívat na vodopády v období sucha je vyloženě geniální.

Ale něco málo vody tu bylo.

Zrovna tu natáčeli nějaký klip. Bylo fakt směsný to celý pozorovat.

Když jste slezli o něco níž, bylo to tu hezčí a bez turistů. Bůh žehnej lidské lenosti.

Cesta zpět se nám zdála mnohem kratší.

Do doby, než jsme vjeli do deště. Klepat kosu na motorce je nic moc, ale pokud řídíte a kapky vody vás bodací do obličeje a očí, věřte, že to je mnohem horší. Takže jsem zažívala ještě luxus.

Totálně zmrzlí a mokří jsme zdárně dorazili do hostelu. Cestou jsem se těšila na horkou kávu. Waldemar zas furt mluvil o horké vaně.

Obávám se, že on se jí nedočkal, protože v hostelu holt vanu neměli, ale já se dočkala. Dala jsem si pořádný kýbl horkýho kafe. Bylo naprosto bezkonkurenční. Stejně jako výzdoba.

Když jsem se s kýmkoliv bavila o Kampotu, všichni se nad ním rozplývali. Osobně mě nějak neoslovil, ale díky lidem co jsem tam potkala, to byla fajn zastávka.

Taky jsem tady vyřešila problematiku, co dovézt rodičovstvu za suvenýr. Kampot je totiž vyhlášený pepřem. Sestra mě zaúkolovala, abych nějaký dovezla i pro ni. Nevěděla jsem, že je pepř tak drahej! Možná je to jen můj pokřivený pohled, ale na to, že se jednalo o malý pytlíček, stál dost. Tak doufám, že aspoň bude stát za to. Jestli jste labužníci a milujete pepř, po návratu se klidně stavte na ochutnávku. Ha ha.