Přizabila se a prvních 400 km se nudila | Vietnam

Nazvěme to třeba držkopád. Po první a jediné (!) dejme tomu nehodě, jsem si na motorce dávala pozor. Ten večer jsem musela na recepční v hotelu působit jako ustrašený prase.

Druhý den vlastnictví motorky jsem pokračovala v cestě napříč Vietnamem. Občas se mi naskytly pěkné a zajímavé pohledy. Dále jsou fotky z cesty. Moc k tomu nemám co napsat, protože prvních 400 km jsem zažívala nervy, abych se znova nevysekala, a nudu. Zas tolik toho hezkýho kolem nebylo, aby si člověk ty výhledy užíval celý den.

Přespávala jsem v městečku, které bylo plné takovýchto Betlémů.

Často jsem míjela na silnicích sušící se zrní. Většinou to všichni objížděli, ale občas někdo prostě projel skrz.

Příklad těch nehezkých úseků.

Pak jsem konečně dojela k moři. To bylo o poznání lepší.

Já byla o poznání veselejší.

Kámoš modrák z prvního dne, mizel další 3 týdny.

Na noc jsem zůstala v docela velkém městě. Jaký byl problém sehnat něco na jídlo v 16h? OBŘÍ! Prošla jsem tak 20 stánků a nikdo nevařil. NIKDO. Nezbývalo nic jinýho, než se jít smočit do moře a jít si koupit něco na jídlo za pár hodin.

Čekání se vyplatilo. Jedla jsem ty nejlepší ústřice v životě. Ty potvory mi nikdy nechutnaly a smrděly mi, ale tyhle? Mohla bych se užrat! Byly zakáplý limetkou a se špetkou chilli. Kukuřice byla udělaná na slano a chutnala skvěle. Kdyby tohle měli všude, nic jinýho nejím.

Cesta a nic než cesta.

Jů, socha..

Když se jelo kolem moře, bylo to fajn, ale furt mi chybělo takovýto něco o čem každý básní.

Bolest zadku mě, zhruba co každý dvě hodiny, nutila dělat zastávku. Kupříkladu tuto kávu, a čaj k ní zdarma, dostanete za 5 korun.

Motorkářské vybavení jsem vytunila mým věrným mobilním telefonem. Protože jsem neměla kompatibilní sluchátka, holt jsem písničky pustila nahlas, mobil strčila pod helmu a jela si o něco víc vesele dál.