Silvestr ve Vietnamu
V Saigonu jsem zůstala pár dní. Jako město mě moc nenadchlo. Možná proto, že je to největší město Vietnamu a vesměs mi připomíná jakékoliv jiné velkoměsto. Jen je tam o dost víc Asiatů.
Byla jsem domluvená s Míšou z Brna, která je v Saigonu na Erasmu, že můžu pár dní zůstat u ní v share housu. Nevěděla, jak to časově bude mít, a tak jsem si procházela město a čekala na její zprávu, že je už na bytě a můžu dorazit.
Čekala jsem celý den, a tak jsem měla čas si projít nejznámější památky HCMC.
Pošta nebyla jen pošta. Byla tam taky spousta obchodů se suvenýry, a tak tam bylo děsně moc lidí. Taky tam měli tuhle parádní mapu.
Betlém před kostelem. Nevím co jsem čekala, ale nějak mi tohle do Vietnamu hrozně nepasuje. Každopádně to nebyl ojedinělý úkaz.
Myslela jsem si, jak výhodná koupě to byla. Nebyla. Kukuřičný mlíko je pěkně hnusný. Dvakrát jsem si usrkla a i přes velké sebepřemlouvání jsem se rozhodla, že nepůjdu cestou zarytého ekologisty a sebemrskače a prostě to vyhodím.
Motorky a lidi všude. A nadšená slečna, že ji mám v záběru.
Při čekání jsem se chtěla uklidit do něčeho co znám a je tam klid, tedy do Starbucksu. Prostory měli moc hezky vyzdobeny a výhled byl taky fajn. Kupodivu i to kafe bylo na jejich poměry levný. Jediný, čím mě fakt zklamali, byla WiFi, na které jste mohli být jen hodinu. Můj plán, že se tam uklidím dokud mi Míša nenapíše, tímto naprosto selhal.
Protože Míša s Teresou druhý den odjížděly do Thajska, ten večer se šlo do města, aby se při sklence dobrýho pití rozloučily se spolužáky a známými ze Saigonu. Dobrého pití rozuměj pochybnýho rumu. Je tu podnik, ve kterém za cca 120 Kč dostanete láhev, asi tak 0,7l rumu. Do lahví ho nalévají z velkýho plastovýho kanystru. Vypadalo to, jako kdyby tam lili použitý olej z auta. Každopádně rum nebyl tak silný a pil se snadno. Když jsem navrhla, jestli dáme další láhev, holky se smály, že teď zním stejně jako ségra, se kterou se poznaly pár týdnů zpět.
Měla jsem štěstí, že po nočním Saigonu mě provedly právě tyhle holky. Bylo to super!
A onen Silvestr. Byl velmi průměrný, ale nemůžu si stěžovat. Prvně jsme šli do hospody, kde se tradičně sedělo na malých (rozuměj dětských), plastových židličkách. Už po hodině vás bolí zadek. V naší skupině byli lidi z různa. Francie, Německo, Vietnam, Nizozemí a asi i z jiných zemí. Já, jakož to zářný příklad turisty jsem měla jen šortky a tílko, bylo mi akorát. Vietnamec měl dlouhý kalhoty, triko a bundu. Hrozně se mi smál a říkal, že je to tady normální. A chlubil se, že se nepotí. Dlouho jsem si myslela, že je to pravda, ale asi tak po 3 hodinách jsem na jeho spáncích uviděla pár kapek potu. Ha! Potí se.
Když odbila půlnoc, všichni se objímali a posílali zprávy všem známým. Potom jsme si vzali děsně drahýho taxíka, abysme popojeli tak dva kilometry? Logiku tohoto činu nechápu doteď. Skončili jsme v místním klubu, kde byl na Vietnam drahej vstup. Stál tuším 120 Kč. V ceně jste měli jedno pivko. Juch.
Další den jsme zažívaly pořádnou rozbitost. Skočily jsme na kafe do totálně úžasné kavárny. Mají tam tenhle obraz. Větší dokonalost jsem snad neviděla. Kdybych mohla, ihned ho sbalím a beru domů.
Byla jsem domluvená s Míšou z Brna, která je v Saigonu na Erasmu, že můžu pár dní zůstat u ní v share housu. Nevěděla, jak to časově bude mít, a tak jsem si procházela město a čekala na její zprávu, že je už na bytě a můžu dorazit.
Čekala jsem celý den, a tak jsem měla čas si projít nejznámější památky HCMC.
Pošta nebyla jen pošta. Byla tam taky spousta obchodů se suvenýry, a tak tam bylo děsně moc lidí. Taky tam měli tuhle parádní mapu.
Betlém před kostelem. Nevím co jsem čekala, ale nějak mi tohle do Vietnamu hrozně nepasuje. Každopádně to nebyl ojedinělý úkaz.
Myslela jsem si, jak výhodná koupě to byla. Nebyla. Kukuřičný mlíko je pěkně hnusný. Dvakrát jsem si usrkla a i přes velké sebepřemlouvání jsem se rozhodla, že nepůjdu cestou zarytého ekologisty a sebemrskače a prostě to vyhodím.
Obří tržiště. Jednou stačilo. Malý uličky a hromada lidí. No, to prostě nechceš. Taky tam měli děsně napálený ceny, a to třeba o dvojnásobek a pak s tebou smlouvali. A protože tomuto sportu neholduji, raději jsem rychle vzala nohy na ramena.
Motorky a lidi všude. A nadšená slečna, že ji mám v záběru.
Při čekání jsem se chtěla uklidit do něčeho co znám a je tam klid, tedy do Starbucksu. Prostory měli moc hezky vyzdobeny a výhled byl taky fajn. Kupodivu i to kafe bylo na jejich poměry levný. Jediný, čím mě fakt zklamali, byla WiFi, na které jste mohli být jen hodinu. Můj plán, že se tam uklidím dokud mi Míša nenapíše, tímto naprosto selhal.
Konečně jsme se potkaly. Míša byla moc milá a skvěle jsme si pokecaly. Když jsem ale navštívila jejich kuchyň, zděsila jsem se. Načež zděšení přešlo ve smích nepochopení. Mrkněte na ten nůž. Jak?! Vysvětlete mi, jak tohle někdo dokáže?
Míša měla skvělý spolubydlící. Ten večer jsem se seznámila s Teresou a Yuktou (čti: Juktou). Holky mi ukázaly jejich oblíbená místa. Tím i prodejnu cheese sticks, tedy sýrových tyčinek. Byly vážně skvělý!
Protože Míša s Teresou druhý den odjížděly do Thajska, ten večer se šlo do města, aby se při sklence dobrýho pití rozloučily se spolužáky a známými ze Saigonu. Dobrého pití rozuměj pochybnýho rumu. Je tu podnik, ve kterém za cca 120 Kč dostanete láhev, asi tak 0,7l rumu. Do lahví ho nalévají z velkýho plastovýho kanystru. Vypadalo to, jako kdyby tam lili použitý olej z auta. Každopádně rum nebyl tak silný a pil se snadno. Když jsem navrhla, jestli dáme další láhev, holky se smály, že teď zním stejně jako ségra, se kterou se poznaly pár týdnů zpět.
Měla jsem štěstí, že po nočním Saigonu mě provedly právě tyhle holky. Bylo to super!
A onen Silvestr. Byl velmi průměrný, ale nemůžu si stěžovat. Prvně jsme šli do hospody, kde se tradičně sedělo na malých (rozuměj dětských), plastových židličkách. Už po hodině vás bolí zadek. V naší skupině byli lidi z různa. Francie, Německo, Vietnam, Nizozemí a asi i z jiných zemí. Já, jakož to zářný příklad turisty jsem měla jen šortky a tílko, bylo mi akorát. Vietnamec měl dlouhý kalhoty, triko a bundu. Hrozně se mi smál a říkal, že je to tady normální. A chlubil se, že se nepotí. Dlouho jsem si myslela, že je to pravda, ale asi tak po 3 hodinách jsem na jeho spáncích uviděla pár kapek potu. Ha! Potí se.
Klub byl na tři patra. V prvním a druhým byli DJs. Ani jeden nebyl tak dobrej, jak bych chtěla. Ale myslím, že jsem zažila horší party. S jedním jsem se dala do řeči. Byl z Izraele. Jak se postarší borec z Izraele stane DJem ve Vietnamu? Nevím. Na to byl moc opilej, aby mi to vysvětlil.
Další den jsme zažívaly pořádnou rozbitost. Skočily jsme na kafe do totálně úžasné kavárny. Mají tam tenhle obraz. Větší dokonalost jsem snad neviděla. Kdybych mohla, ihned ho sbalím a beru domů.
Díky celé té akci se mi naprosto posunul režim a další noc jsem nemohla spát. Nakonec bylo ráno a tedy skvělá příležitost vidět východ slunce.
Skočila jsem si pro kafe a na střeše čekala dobrou hodinu. Protože jsem byla sice unavená, ale naspeedovaná kofeinem, čas jsem si zkracovala focením.
Jak to celý dopadlo?
Ta - dá! Viděli jste sto padesát hezčích východů slunce? Jo, já taky.
Komentáře
Okomentovat