Sbohem Kambodžo, ahoj Vietname
Na poslední chvíli jsem si vyřídila vízum do Vietnamu. To dalo víc práce, než se může zdát. Pokud totiž žádáte online, musíte se proklikat nezabezpečenýma webovkama, který například můj noťas odmítá navštívit, takže se tak nedoklikáte.
Konečně jsem byla na cestě. Jela jsem nočním autobusem, což znamenalo postel. No.. postel, haha. Místo pro lehnutí. Až moc jsem pociťovala Asii. Bylo to tak děsně malý! Prostor jsem sdílela s holkou z Nizozemí, která mi připomínala herečku z filmu Rebelka. Byla sympatická, takže v tomhle ohledu to byla výhra. Rozhodně lepší než nějakej pochybej týpek.
U noh jsme měly hozenou bagáž, což místo poměrně zmenšilo.
Samotná ulička byla děsně úzká. S batohem na zádech jsem měla problém projít a dva lidi si tam nevyhli.
Z větší dálky to už vyfotit nešlo.
Vyhodili nás v Phnom Pehnu. Bylo asi 5 ráno. Tam jsem čekala tak hoďku. Více či méně bez informací. Oni na podávání informací totálně pečou. Když jsem kupovala lístek, vůbec se neobtěžovali se zmínit, že budu přestupovat. Ale ani mě to nepřekvapilo. Konečně nás vyzvedl van, který nás zavezl přes půl města k jinýmu busu.
Průvodčí zkontroloval, že mám vízum do Vietnamu a v průběhu cesty si ode všech vybral pasy. Nikdy bych nikomu takhle svůj pas nedala, ale udělali to všichni a dokonce mi o tom řekli i na pobočce, že mu mám dát pas a on vše vyřídí.
Hurá. Jsme na hranicích. Prvně jsme všichni vysedli z autobusu, popošli 100 metrů, chvíli počkali a při nasedání do busu nám už dali pasy s razítky.
Popojeli jsem tak max. 300 metrů, kde jsme zase vysedli, tentokrát jsme si museli vzít všechny věci. Šli jsme do velké budovy, kde jsme batohy nechali projet scannerem a pak pokračovali ke stolečku s oficírem. V pase jsem nalistovala stránku s razítkem a tak mu ho předložila. Ten mrkl na razítko a na obal pasu, ušklíbl se a pas mi vrátil. Pak jsme opět nasedli do busu.
Překvapilo mě, že nikoho nezajímalo, jestli pas je fakt můj. Nikdo se nepodíval na fotku v pase a na mě. Příště zkusím projít hranice na cizí pas. Věřím, že tady by mi to prošlo.
Dojela jsem do Ho Chi Minh City nebo-li Saigonu. Moc mě nenadchl. Možná proto, že je to největší město Vietnamu a připadá mi jako jakékoliv jiné velkoměsto. Jen je tu víc Asiatů.
Ubytovala jsem se v nejlevnějším hostelu. Nic moc, ale snídaně byla v ceně. Všude dělají na snídani vajíčko s toastem. Po vysvětlování, že chleba nemůžu, mi ho stejně donesli. K vajíčku jsem si donesla svoji okurku a rajče, to jsem zkombinovala s arašídovým máslem a byla z toho božská snídaně. Doma bych za normálních okolností tohle asi nemíchala.
Vietnam je o poznání čistší. Teda aspoň hlavní silnice a okolo ní je mega čisto. Žádný odpadky. Boční uličky jsou už o něčem jiném, ale zatím je Vietnam nejčistší asijská země, kterou jsem na tomto výletě navštívila.
Konečně jsem byla na cestě. Jela jsem nočním autobusem, což znamenalo postel. No.. postel, haha. Místo pro lehnutí. Až moc jsem pociťovala Asii. Bylo to tak děsně malý! Prostor jsem sdílela s holkou z Nizozemí, která mi připomínala herečku z filmu Rebelka. Byla sympatická, takže v tomhle ohledu to byla výhra. Rozhodně lepší než nějakej pochybej týpek.
U noh jsme měly hozenou bagáž, což místo poměrně zmenšilo.
Samotná ulička byla děsně úzká. S batohem na zádech jsem měla problém projít a dva lidi si tam nevyhli.
Z větší dálky to už vyfotit nešlo.
Vyhodili nás v Phnom Pehnu. Bylo asi 5 ráno. Tam jsem čekala tak hoďku. Více či méně bez informací. Oni na podávání informací totálně pečou. Když jsem kupovala lístek, vůbec se neobtěžovali se zmínit, že budu přestupovat. Ale ani mě to nepřekvapilo. Konečně nás vyzvedl van, který nás zavezl přes půl města k jinýmu busu.
Průvodčí zkontroloval, že mám vízum do Vietnamu a v průběhu cesty si ode všech vybral pasy. Nikdy bych nikomu takhle svůj pas nedala, ale udělali to všichni a dokonce mi o tom řekli i na pobočce, že mu mám dát pas a on vše vyřídí.
Hurá. Jsme na hranicích. Prvně jsme všichni vysedli z autobusu, popošli 100 metrů, chvíli počkali a při nasedání do busu nám už dali pasy s razítky.
Popojeli jsem tak max. 300 metrů, kde jsme zase vysedli, tentokrát jsme si museli vzít všechny věci. Šli jsme do velké budovy, kde jsme batohy nechali projet scannerem a pak pokračovali ke stolečku s oficírem. V pase jsem nalistovala stránku s razítkem a tak mu ho předložila. Ten mrkl na razítko a na obal pasu, ušklíbl se a pas mi vrátil. Pak jsme opět nasedli do busu.
Překvapilo mě, že nikoho nezajímalo, jestli pas je fakt můj. Nikdo se nepodíval na fotku v pase a na mě. Příště zkusím projít hranice na cizí pas. Věřím, že tady by mi to prošlo.
Dojela jsem do Ho Chi Minh City nebo-li Saigonu. Moc mě nenadchl. Možná proto, že je to největší město Vietnamu a připadá mi jako jakékoliv jiné velkoměsto. Jen je tu víc Asiatů.
Ubytovala jsem se v nejlevnějším hostelu. Nic moc, ale snídaně byla v ceně. Všude dělají na snídani vajíčko s toastem. Po vysvětlování, že chleba nemůžu, mi ho stejně donesli. K vajíčku jsem si donesla svoji okurku a rajče, to jsem zkombinovala s arašídovým máslem a byla z toho božská snídaně. Doma bych za normálních okolností tohle asi nemíchala.
Vietnam je o poznání čistší. Teda aspoň hlavní silnice a okolo ní je mega čisto. Žádný odpadky. Boční uličky jsou už o něčem jiném, ale zatím je Vietnam nejčistší asijská země, kterou jsem na tomto výletě navštívila.
Komentáře
Okomentovat